ParabioSilvestr 2003

aneb jak Ranští jeli oslavovat k Jeseníčákům

Tak na ten jsme připravovali už dost dlouho před. Nejdříve to vypadalo, že klapne k Jardovi Šemberoidovi alias Mitchovi. Měl totiž rozestavěný penzionek a na Silvestra ho chtěl zahořet. Avšak osud tomu nechtěl, cosik Mitchovi kleklo a tak Manci nabídnul svůj parabiodomeček v Jeseníkách a Kaderovic rodinka svoji chalupu na Liberecku i s paranavijákem. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme reprezentovat Ranskou kliku a změřit svoje síly do Jeseníků za lítací partičkou kolem Mravence. Výchozí bod všeho počínání byl Horní Třešňovec, Manciho parabiohaus.

Reprezentační tým byl sestaven po zralé úvaze a měl nasledující členy: Bukačové Ona a On, Tuckové Ona a On (pro nezainteresované Ona jménem Kristýna (šikovná to cérenka)), Ksena, Alena (moje osobní instruktorka lyžování), já a velitel týmu Manci. V den Silvestra ještě dorazil Dvořka se všemi svými nástroji a nedoléčenou chřipkou. Měli přijet ještě Štěpán s Míšou (sklenkáři), ale bohužel Štěpán měl chřipku a tak nakonec nedorazili, což byla opravdu, ale opravdu óóoobrr chyba. Často jsme si na ně vzpomněli.

Odjezd se konal 30.prosince. Ksena s Álou dorazili z Karlovejch Varlat ke mně do Vršovic Aleniným Golfíkem, kterému po cestě odešel stěrač před řidičem což bylo nepříjemné, páč byl hnusný deštivý den. Ve Vršovicích jsme Golfíka přestěhovali do mého Bobánka, byl to trošku hlavolam, ale podařilo se. Alena zaujala místo druhého pilota, Ksena obsadila lůžko a vyrazili jsme směr Horní Mancinovec. Já měl připraven podrobný itinerář páč jsme tam jeli poprvé. Ovšem Alena na místě druhého pilota, po zralé úvaze cestu v konečné fázi trochu změnila a naplánovala závěrečnou etapu jinudy. Ukázalo se, že to byla ta správná trasa, kterou měl Manci na mysli když mi cestu vysvětloval telefonem. Alena prokázala vynikající orientační smysl a to i ve stížených podmínkách jízdy za IFR. Oplatilo se poslouchat a do parabiodomečku jsme dorazili tak rychle, že jsme tomu ani nemohli uvěřit.

Bukačovic kvarteto vyráželo z Vracova, jejich rodiska, Bukačovým Rudým baronem. No když dorazili do cíle a viděl jsem co všechno ten ruďoch uveze, žasnul jsem jak se to tam všechno věšlo. Zkrátka navenek je to LearJET, ale uvniř je to JumboJET :o)

Přiznávám, že jsem měl takovou radost z toho jak jsem dovezl ten drahocenný náklad z Varlat do parabiodomečku, že jsem na nic nečekal a společně s ostatními jsem udatně relaxoval Manciho červené víno tak, že jsem si pořádně ani nevšiml, kdy to Vracovské kvarteto vlastně přijelo. Ukázalo se, že nástup byl příliš rychlý, a i když jsme šli spát všichni ve stejnou dobu někdy nad ránem a uložili se v Manciho obýváku různě po podlaze a rozkládacím lůžku, tak ráno jsem s překvapením zjistil, že polovina výpravy dospává v Manciho luxusní koupelně. Zprvu jsem si myslel, že to bylo z obdivu k tomu luxusu, ale bylo mi řečeno, že prý jsem dělal v noci hluk a nebyl jsem k zastavení. No já si myslím, že přeháněli páč já nic neslyšel a spal jsem normálně. No jo, citlivky z města.

Druhý den, tj. 31. jsme vyrazili na lyžovačku do Čeňkovic, jestli si dobře pamatuju. To abychom se trošku osvěžili před tou půlnoční veselicí. Alena se mně hned ujala a na sjezdovce začala instruktáž. Řeknu vám, že jsem nevěřil, páč na lyžích jsem stál někdy před dvaceti lety naposledy. Výbavu mi pochválila, že jsem dobře koupil což mně uklidnilo, ale při pohledu na vlek jak to rychle maže jsem ani nedoufal, že ten den vůbec sjedu kopec aspoň jednou. Nakonec to nebylo tak zlé, vlekař mi pomáhal s nasedáváním na pomu tak intenzivně, že ještě dodnes mám masivní modřiny na vnitřní straně stehen. Neuvěřitelný. Několikrát jsem i vypadnul z vleku do prostoru a než se stačil postavit a odjet, stačil jsem pokácet i ostatní lyžaře. Ale byli na mně hodní a se slovy „to se stává“ sjeli na další rundu.

No Alena prokázala skutečně vysokou kvalifikaci instruktorky lyžování, páč nejenom, že jsem přesně chápal co po mně chce, ale ono to i jelo, dokonce sem i tam a dole se mi pak už celkem dařilo nasednou na vlek a naráz vyjet nahoru. Úžasný. Vůbec nechápu proč jsem vlastně tak dlouho nelyžoval; může mi to někdo říct? Nebyla to sjezdovka nijak strmá, byla optimální pro mně a já si opravdu parádně zajezdil. Jenom jsem trošku litoval Alenu, páč ona by ráda určitě něco většího a delšího :o)

Ten den jsem prohlašoval, že nesmím tolik pít, páč si ten večer a ráno chci užít. Ostatní se chechtákovali, ale já byl nabit přesvědčením. Za tmy dorazil Dvořka na parabiohaus, vybalil fidlátka a začal vyhrávat, když tu s úžasem zjistil, že se jde do místního kulturáku na oslavu Silvestra. Moc mu to nešmakovalo, ale přece nezůstane sám, že? Někdy mezi osmou a devátou jsme obsadili stůl, místní partička nás přivítala, uvedla nás do problému co a jak to u nich chodí a zábava začala. No popovídat jsme si nemohli, hudba duněla na plný prdy a Dvořka zjevně nervózněl. Že jako bychom šli na domek a pak před půlnocí se vrátili. Manciho šli vomejt, páč pro něj to byla kultovní akcička. No a když už jsme se zvedali tak Alena křikla do toho rámusu: „tak dáme jedny krvavý záda a pak vyrazíme“. To byla legendární historická hláška, páč potom jsme dali ještě jedny krvavý záda a po těch se už nikam nešlo a začali se dít divy. To mi věřte. Dozvěděli jsme totiž, že místní neznají pojem Krvavá záda a speciálně kvůli nám přitáhli několik bas Griotky a Vodky. Vtip byl v tom, že ten večír bylo všechno jídlo na stolech a pití u výčepu a kdokoli chtěl, přišel, vzal si co chtěl. To nemělo chybu a všeho bylo dost. A tak jsme začali výuku pití Krvavých zad. Hudba hrála parádně, namíchaný to měli hoši krásně a tancovalo se a řádilo se. Dokonce i striptýzek byl a kupodivu jsem v tom hrál hlavní roli já. Ale o tom se nechci moc zmiňovat, páč by to mohlo vypadat, že jsem narcisák a to teda nejsem, to nechám na ostatní :o)

Přivezl jsem sebou trochu ohňostroje, ale o půlnoci na něj nebyl vůbec čas. Řádili jsme až do rána, někteří i bílého. Takový Manci přišel ráno asi okolo šesté domů a pohled na něj byl jak z vědecko-fantastického filmu. Totiž on to vlastně Manci nebyl. To byla jakási schránka nebo skafandr na vlastní pohon. Ono to šlo pořád dopředu, nemluvilo to, žádné zvuky z toho nešli. Jenom nějaké méně srozumitelné posunky to dělalo. Ksenička hned pochopila, matračku rozdělala a bytost do ní položila. S pánem bohem Manci, kdepak si vlastně zůstal. Stalo se tradicí, Alena s Ksenou a Tuckovi Ona a On spali v koupelně, takže na záchod se chodilo před domek na kanálek. Se divím, že ten poklop tam ještě je, páč těch krvavejch zad padlo a padali jiné tekutiny. A čůrat venku, v té zimě to tedy byla pochutina jenom pro otrlé. A jako otrlou se ukázala i Ksena. Ona se totiž styděla v koupelně před ostatníma provádět pissing do mísi, kterou tak zamilovaně těsně před tím objímala ze spaní, a přesto že nehrozilo nějaké probuzení kohosi ze spoluspících, nechtěla to riskovat a šla ven do toho mrazu taky na kanálek do dřepu. To je drsanka.

Dopoledne jsme postupně vstávali. Mancimu se nějak nepodařilo nabootovat hned napoprvé, nenaběhli všechny ovladače. Zjevně jel v nouzovém režimu a bylo znát, že potřebuje opravdu šikovného systémového ajťáka. Ujali jsme se toho já s Ksenou a Álou, jestli si dobře pamatuju :o) Manci pouze gestikuloval lehkými nenápadnými a úspornými pohyby horními končetinami a hlavou. Absolutně žádná mimika. Občas to byl rébus na několik pokusů co že to vlastně potřebuje. Napojili jsme ho silnou polívkou a kafem a nechali svému osudu, páč i my jsme měli co dělat s udržením vlastních systémů v chodu. Nakonec po několika restartech s přestavbou plochy se Mancimu podařilo nabootovat všechny důležité ovladače a začal běhat jak hodinky. Dostavila se i mimika a to už bylo neklamné znamení, že je správně nalogován.

Myslím, že ten den odpoledne jsme šli lyžovat na jinou sjezdovku. Byla trošku kratší a trošku strmější a měla několik skokánku. Tak to jsem neviděl dobře. Ale Alena zavelela a já musel. Jako voják jsem byl zvyklí plnit rozkazy, tak jsem se do toho dal. Jezdilo se mi docela dobře, ale unavil jsem se, asi dvakrát jsem sebou říznul do sněhu, podruhé jsem odzkoušel vypnutí lyže. Fungovalo. No když jsem sletěl na dršku, vstal jsem, popadl lýže na rameno a se slovy „se na to můžu vysrat“ jsem šlapal pěšky nahoru na grog. Měl jsem toho už dost, rozkrok mně bolel, modřiny jak prase. Vůbec nechápu jak jsem tu pomu držel mezi nohama. Ostatní ještě lyžovali chvíly a pak jsme se vydali do hospody na večeři. Dvořka mezi tím odjel do Kladna. Doma těsně před půlnocí jsme vystříleli ten ohňostroj, co jsme nestihli o silvestrovské půlnoci. To byla sranda, páč místní už vyspávali po bujarém veselí a my měli opožděný půlnoční silvestrovský ohňostroj, kterým jsme je zase probudili.

Další den nám Manci chtěl předvést kitování na sněhu. Pozval nás nahoru na horizont na políčko. Moc nefoukalo. Měl tam kámoše na focení, chtěli něco na web nafotit. Chvilku tam jezdil sem a tam, občas hodil takovou malou drštičku, ale nic vážného. Pak ovšem přišel poryv. Mancina to popadlo do euforie, zapřel se a mazal přes pole aspoň šedesátkou. Přifrčel až k nám, kde jsme měli zaparkovaný auťáky, loupnul otočku, v té ho to zvedlo a rychlým obloukem napálil do vlastního auťáku. V poslední chvíli stačil ještě strčit nohy s lyžemi dolů, rána jak hovado, odrazil se bokem od auta jak tenisák po returnu a natáhl se do pole. Bez hnutí chvilku ležel. Tak to mi zatuhl alkohol v krvi. Stačil jsem udělat pár kroků a už zase vstal, že mu jako nic není, že fintil a že se omlouvá. No vstal, on nevstal, on byl postaven páč mu to nějak nešlo, nemotorovi jednomu. Pěkně nás vystrašil. Měl sice správně nabootované všechny ovladače, ale přihlášen byl do testovacího hardwarového profilu. Tady to potřebuje trochu odladit Mancinátore :o)

No nevím co bych vám tu ještě sdělil. To víte, oslavovalo se a bylo nám moc fajn. Mancimu veliké poděkování za excelentní azyl a doufám, že místní Třešňováci budou na nás v dobrém vzpomínat. Myslím, že kredit jsme panu domácímu nesnížili a doufám, že někdy příště budeme moci oplatit, třeba na Rané. Den před odjezdem, tedy v sobotu, jsme měli malou kulturní vložku pod velením pana domácího. Bukačoic kvarteto už odjelo do Vracova tak jsme jeli navštívit vyhlášený kostel někde u Králiků (nebo jak se to píše :o)) Vzal nás do svého Eskortíka Pája a ukázali nám s Mancim místní nádherný kraj. Taková pěkná projížďka se závěrečným posezením v hospůdce.

V neděli ráno jsme pomalu chystali odjezd, ale moc se nikomu nechtělo. Nakonec jsme odrazili. V autě bylo ticho, Ksena hned usnula vzadu na lůžku a Aleně na místě druhého pilota moc do řečí nebylo. Žádné pokyny nevydávala. A to se nám mohlo vymstít, páč jsme toho přeci jenom moc nenaspali a někde v půli cestě jsem najednou uslyšel z Alenina hrdla jediný, ale zato velmi důrazný křik „CO BLBNEŠ!“. Bylo to vo fous, málem jsem přibral i patníky. Takže Aleno, DÍKY. Moc toho nenamluvíš, ale když promluvíš, tak je to vždy v ten správný okamžik. Po třetí už bych zahájit život asi nezvládl. Jo, a taky vám musím prozradit, že mi řekla, že jsem děsně ukecanej mužskej. Jo, jo, žijeme pořád v nějakejch bludech :o) Myslel jsem si doposud, že toho moc nenakecám :o))

Tak a už nevím co bych vám prásknul, tak si to musíte domyslet s následujících fotogalerií. Myslím, že tam je toho až, až.