Dvořkoviny z Rané - 1

Raná, paragliding, začátky – 2

Na Rané jsme hned se zájmem pozorovali, jaké mají ostatní lidé padáky a jak létají. Sledovali jsme jejich způsoby startu, nasednutí, odletu, nasávali jsme tisíce nových informací a ty jsme potom sáhodlouze rozebírali v hospodě. Začali jsme se zajímat víc o počasí, jaký vítr je potřeba, co je to termika (tenkrát nikdo přelety nelítal a točit ve stoupáku s obdélníkovými křídly prostě nešlo!), odkud se na kopec vlastně dá chodit, co se jak v okolí jmenuje, kdo je kdo. Atmosféra byla tehdy na kopci úplně jiná, než dnes. Každý každého zdravil; zpočátku nás to hodně udivovalo. Nic nebylo anonymní. Funěli jsme s báglem do kopce, proti scházel dolů někdo úplně cizí, řekl „Ahoj“ a dal se krátce do řeči. Odkud jste přijeli, co máte za padák, jak tady bylo minulý týden, stavte se večer v hospodě. Brzy jsme se stali pravidelnými návštěvníky a s mnohými lidmi jsme se už znali. Přišli jsme na vrchol, chvilku se vydýchávali a jakmile jsme vyndali vrchlík z batohu, hned přišli dva tři cizí lidé a začali pomáhat s vybalováním a narovnáváním. Kolikrát se nám stalo, že někdo nám rozbalil vrchlík, abychom se mohli strojit do sedačky, potom přišel k nám, pomohl zapnout přezky a nakonec jsme si podali ruce, představili se a prohodili pár slov, nejvíce o tom, kdy a jak odstartovat a kam po startu letět. Všechny rady jsme hltali, protože jsme o paraglidingu věděli spíš míň než víc.

Z lidí, kteří na Ranou v té době chodili lítat, sem už dneska nejezdí asi nikdo anebo jen podobná vykopávka, jako já. Jezdili jsme sem dost často a tak jsme postřehli taky první paraglidingovou školu, která se tu objevovala. Honza Kadlec se svojí vojensky zelenou prastarou skříňovou V3S tady vedl kursy létání snad každý týden, protože tehdejší boom byl skutečně obrovský. V paraglidingových kursech bylo běžně 25 lidí. Bylo jasné, že za takové situace kvapem přibývalo padáčkářů a Raná se začínala stávat takovým Václavským náměstím. Získávali jsme nové přátele, znali jsme se s ohromnou spoustou lidí.

V dubnu jsem si i já pořídil vlastní padák Big Sport. Byl z druhé či kolikáté ruky, pořídil jsem ho za 5500 Kčs od člověka, s nímž jsem se poznal právě na Rané; jmenoval se Mareček, byl z Poděbrad nebo Nymburka a na jeho křestní jméno si už nepamatuji. V chladném předjarním dni, kdy dokonce lehce sněžilo, jsem jel z Kladna do Poděbrad na motorce, což byl jediný můj dopravní prostředek, se kterým jsme později jezdili často i na Ranou, třeba s Malinem Kameníčkem a dvěma padáky – Malin měl svůj padák na zádech a já svůj zase na bandě. Byli jsme tím docela známí a jezdili jsme tak i v zimě anebo jsme se kolikrát vracívali z Rané do Kladna za deště.

Tak jsme měli v naší partičce padáky dva a konečně jsme měli důvod se hašteřit, který je „výkonnější“. Začali jsme měřit, kam s tím z vrcholu doletíme a vypočítávat klouzavosti, které nám vycházely kolem 1:5, což byl samozřejmě nesmysl. Tyhle padáky s bídou dosahovaly 1:3. Let na severní stranu vyžadoval po startu z vrcholu zatočit doleva, obletět západní předvrchol a tiše sklouzat pod sedlo. Dál padák nedoletěl. Ale to nevadilo. Padáky byly opravdu jen kusy hadru, které se daly pomuchlat, hodit přes rameno a vyběhnout nahoru. Žádné balení, žádné cpaní sedačky do báglu. Sedačka byla vyrobena jen z pár popruhů, vůbec na těle při výstupu do kopce nevadila. Helmu jsme nepoužívali, takže po přistání jsme za pět vteřin kráčeli vstříc novému letu. Abychom ušetřili čas s vylézáním z postroje a nalézáním nového pilota, dali jsme si vždycky dva starty a teprve pak se střídalo. Let trval maximálně 20 vteřin, výstup z pod sedla 10 minut, takže jsme se střídali poměrně rychle.

Na jižní straně se dalo doletět až k obvodové cestě, která vede kolem kopce. Po startu jsme zakrátko přelétli cestu, vedoucí do sedla (asi tak ve výšce 20 m nad ní), pak následoval úsek křovin, ve kterých sem tam někdo také skončil, za nimiž je velká přistávačka. Tam jsme provedli jedinou zatáčku a u cesty jsme přistáli. Padák se hodil přes rameno a pěšinkou mezi šípky jsme se prodrali na cestu, vedoucí do sedla a na vrchol.

Protože jaro pokročilo a přicházely horké dny, zjistili jsme, že pod padákem, přehozeným přes naše ramena, je docela vedro. Navíc z nás jen lilo, takže často byly šňůry a padákovina nahoře zcela propocené. To se nám moc nelíbilo, tak jsme se rozhodli, že raději budeme padáky po přistání balit do báglů. V padákovině jsme také našli trhlinky a díry od prodírání se skrz šípky, takže jsme v tomto směru začali být k padákům šetrnější.

Na kopci se začaly objevovat nové a mnohem výkonnější padáky. Legendární Cirus a jemu podobné typy a prototypy se teď na kopci jen hemžily. Ty už dovedly spolupracovat s termikou a tak když se objevil v tehdejším Bulletinu LAA článek Pavla Holana z Berouna, nazvaný „45 km z Rané na padáku“, byli jsme naprosto v šoku, protože takovou vzdálenost jsme si nedovedli představit ani v nejbujnější fantazii. U článku byla fotka počeradské elektrárny z moc pěkné výšky a my jsme na ní koukali jako na zjevení.

Upnul jsem tedy část své pozornosti na možnost přeletů. Do své studovny na WC jsem si začal brát leteckou ICAO mapu a asi dvoumetrové pravítko plus kalkulačku. Rozvažoval jsem dopředné rychlosti svého Bigu, jeho vertikální rychlost (více než 3 m/s) a dospěl k názoru, že při dobré termice a slušném větru to prostě půjde. A rovnou toho Pavla Holana přetrumfnu, takže jsem si udělal čáru do mapy, znamenající 50 km. Nebudete tomu věřit, ale nikdy se mi to nepodařilo splnit.

V naší skupince byla také jedna dívka, jmenovala se Anděla. Jednou v květnu 1991 jsme byli zase na Rané a panovalo krásné počasí. Foukal jen lehký jižní vítr na kopec a nebe bylo plné kumulů. Anděla jako správná ženská nechtěla vypadat jako trhan a tak si vzala nové plísňové džíny a mokasínové lakované boty.

Na kopci bylo plno lidí. Kursy, lítači, diváci (těch chodila v té době na Ranou celá procesí). Anděla měla jako dáma přednost, letěla jako první z nás. Ostatní říkali, že „dneska to pěkně nosí“, což jsme sice věděli, co asi znamená, ale nevěděli jsme přesně, co si pod tím blíže představit. Anděla nám to vysvětlila praktickou ukázkou.

Anděla byla sice jedním ze spolumajitelů jabloneckého padáku, ale do tajů létání pronikala o poznání opatrněji, než zbývající členové skupinky. Létání brala jen jako relaxaci nebo jeden ze sportů, který si chce zkusit. Například do onoho květnového dne vůbec neuměla zatáčet. Doposud to nevadilo, protože ať jste s tímto typem padáků letěli z Rané kamkoliv, vždycky to přistálo uvnitř obvodové cesty kolem kopce. Jenže květnová termika zamíchala s Anděliným sebevědomím velice hutně. Jakmile vzlétla a nasadila přímý směr na Louny, padák zahájil systematické stoupání. Sice pořád letěl rovně dopředu, ale stoupal pod úhlem dobrých 45° od kopce. Zakrátko z něj byl jen malý obdélníček daleko a vysoko na nebi. Úplně jsme se z toho zajíkali, protože každý z nás tajně i veřejně snil, že tahle bájná termická chvíle potká právě nás.

„Toč tóóó!“ řvaly snad desítky lidí za Andělou, ale ta v tu chvíli byla psychicky vyřízená, protože tohle nečekala. Za pár minut ze stoupáku vypadla a letěla už normálním klesavým letem, nicméně stále rovně k Lounům. Vůbec ji nenapadlo otočit křídlo a vrátit se zpátky ke kopci. Neuplynula snad ani minuta (Andělin padák mezitím sklesal pod výšku kopce, byl však daleko nad poli před Dobroměřicemi) a Anděla nalétla další stoupák. Pozvolna se vzdalující padáček střídavě stoupal a klesal jako po vlnovce, až nám zmizel z dohledu.

Anděla se vrátila ze svého neplánovaného přeletu asi za pět hodin. Přišla pěšky, zablácená od hlavy až k patě, špinavá a zničená. Celý zbytek dne už s námi nepromluvila. Její noblesní botky to ovšem odnesly a kalhoty byly na vyhození. Dolétla až k Lounům a celou cestu zpátky šla pěšmo.

Možná někde tady spočívá původ názvu pozdějšího rovněž legendárního křídla Jojo, jelikož Franta Salava a Míša Machartová (Jojowings) patří mezi průkopníky paraglidingu v Čechách a tehdy byli na kopci skoro pořád. Nevím, jestli tam byli i tohoto dne a jestli Andělu sledovali, její padák však vyvíjel skutečně pohyby jako jojo. Od Franty Salavy jsem se také dověděl, že pro paragliding je celkem dost vhodné mít pilotní průkaz a dokonce mi umožnil jej u něho získat, když jsem mu předvedl asi tři slety na Bigu z Rané. Tehdy ještě vystavovali pilotní průkazy přímo inspektoři a nevedl se ani žádný centrální rejstřík pilotů, takže mi Míša Machartová prskla razítko na výměnný papírek u piloťáku a za pět minut jsem byl „v legálu“. Inspektoři mohli dokonce sami udělovat instruktorské kvalifikace, ale to se brzy zatrhlo, když jistý inspektor neustále uděloval jednomu podivnému člověku instruktorskou kvalifikaci a z LAA mu ji zase pravidelně rušili.

Ostatně, toho nejmenovaného instruktora jsem na Rané občas vídal. Pokud zrovna neležel dolámaný v nemocnici, učil létat své kursíky. Na tom by možná nebylo nic divného, ale on po propuštění z nemocnice pajdal ještě rok o berlích a v tomto stavu vedl také výuku. Jakmile se zrekonvalenoval, následoval další dramatický pád s novým uspořádáním kostí v těle, takže zase několik měsíců byl off-line.