Dvořkoviny z Rané - 1

Raná, paragliding, začátky – 3

Protože jsem měl už svůj vlastní padák a na Ranou jsem se mohl dopravovat na motorce, jezdil jsem sem i sám, když spolužáci zrovna nemohli. Nadšení z létání přebilo i rozumné uvažování, takže následovala celá série nejnemožnějších příhod, na kterých je s podivem, že jsem tyhle eskalace přežil. Jezdil jsem na Ranou, i když nebylo zrovna ideální počasí. V červnu, už jsem měl po státnicích, duněl silný severozápadní vítr, ačkoliv jinak bylo hezky a slunečno. Samozřejmě, tím hůř pro ten vítr – sluníčko dovede rozdovádět vítr do nárazů a do mnohem větší síly. Větrný rukáv mířil šikmo vzhůru a byl rovný jak pravítko. I přesto jsem vyšel s batohem aspoň do sedla. Tam se ale nedalo ani stát, tak silný byl vichr. Nebyl jsem v sedle sám, polehávalo tam několik padáčkářů s batohy pod hlavami a trpělivě vyčkávali, „jestli to nezeslábne“. Kdybych měl tehdy své nynější zkušenosti, šel bych rovnou do hospody nebo se vrátil domů, jelikož vím, že za takového počasí to prostě nezeslábne. Jenže nadšení spolu s nerozvážností mi udělat takový rozumný krok neumožňovaly.

Polehával jsem také a povídal si s Pepou Ebrem, paragánem, který dnes působí na hořovickém letišti, ale tenkrát (jako ostatně dost parašutistů) koketoval i s paraglidingem. Kolem poledne to vypadalo, že vítr mírně povadnul, foukalo už jen asi 10 m/s. To byla pro mě výzva! Rozbalil jsem padák a vzlétl. Nebyl to takový problém, protože obdélníkové padáky typu Big měly šňůry dlouhé asi jen 5 m, takže křídlo se nadhodilo a vyšvihlo nad hlavu naprosto lehce a rychle. Komory byly tak velké, že se do nich krásně vešel celý člověk.

Po startu jsem se nepohyboval vpřed, ale nahoru. Užasle jsem pozoroval vrcholový hřeben Rané z výšky, poprvé v životě jsem se dostal nad hranu kopce! Naštěstí vítr nesílil a nepřefoukl mě do závětří, takže jsem začal doopravdicky svahovat. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného, cítil jsem vztlakovou sílu, která mě chvílemi nesla do výšky, chvílemi jako bych po ní klouzal v jedné hladině. Zkusil jsem zatočit a vida, šlo to! Pigloval jsem na severní straně kopce mezi sedlem a lesíkem asi 10 minut a dosáhl tak svého paraglidingového rekordu. Optimismus a víra v nadpřirozené schopnosti mého Bigu rostly geometrickou měrou. Takže ono to půjde s tím přeletem! On to ten padák nakonec přece jen zvládne! Paráda.

Při jedné z otoček nad sedlem jsem zaslechl odspodu Pepu Ebra, jak říká: „Ono to snad nakonec přece jen půjde!“ a chystal si svého Ciruse k létání. Mezitím vítr ještě víc polevil, což nemohl můj Big ustát, protože když se mu odepřel zdroj vztlaku, šel k zemi jako švestka. Jen tak tak jsem stačil dolétnout do sedla a tam přistát, celý štěstím bez sebe z dlouhodobého letu. Vítr začal zase sílit a postupně byl zase stejně rychlý, jako zrána. Pepa znechuceně svého Cira zabalil, já jsem svůj Big zabalil znatelně radostněji, protože můj letový zážitek mi vystačil hodně na dlouho.

Jindy jsme byli na Rané také za silného větru, který foukal od severozápadu. Dunělo skutečně velmi mohutně, divže kopec nebyl nahnutý po větru. Nám to nepřipadalo divné, protože bychom v mladické nerozvážnosti byli snad schopni lítat i v tornádu. Ale když jsme došli od parkoviště z jižní strany do sedla, odnesl nám vítr čepice, které ulétly vodorovně do nekonečna. To už jsme pochopili, že na návětrné straně létat nemůžeme. Zbývalo tedy závětří, kde byl skutečně krásný klídek. Jako meteorolog jsem věděl, že závětrný rotor je takový vracák a že po překlenutí hřebene se vzduch obrací proti kopci, kde těsně u něj pomaloučku zase stoupá podél svahu. Tak mě napadlo, že bychom mohli létat v klidném vzduchu v těsné blízkosti závětrného svahu a všechno bude v pohodě. Spolužák souhlasil a tak jsme od sedla došli na jižní stranu Malé boule, kde jsme si vybalili Biga. Sluníčko tady pěkně hřálo do skal a navíc skoro vůbec nefoukalo. Občasné závany byly proti svahu, takže ideální podmínky.

Odstartoval jsem a padák doopravdy nádherně letěl. Z prostředka Malé boule není moc výšky, rychle jsem mířil na přistání. Nechtělo se mi přistávat hned při úpatí, chtěl jsem doletět aspoň k cestě. Namířil jsem si od kopce a v tu ránu začal bordel. Sesypal jsem se k zemi z dvacetimetrové výšky a pořádně si drcnul kostrčí. Kdybyste viděli postroj, divili byste se, jak jsem to mohl přežít jen s naraženinou. Postroj totiž byla tvořena třemi popruhy a nějakým hadýrkem, všechno strašlivě rozdrbané, div se to nerozpadalo za letu.

Dobelhal jsem se zpátky na kopec a předal padák spolužákovi. Také on si slétl, ale padák se s ním divoce rozkymácel a to se mu vůbec nelíbilo. Došli jsme k názoru, že dneska to fakt asi nepůjde a sešli dolů na guláš.

Někdy v této době jsem usoudil, že mé pilotní schopnosti již začínají převyšovat možnosti Bigu a aniž bych podléhal nějakému zvýšenému sebevědomí, nejspíš to byla pravda. Big byl takový vylepšený paragánský seskokový padák a daly se s ním dělat asi opravdu jen seskoky. Však jsme si dělali s kamarády legraci, že někde seženeme vyřazenou Andulu An-2, vyřízneme z ní ten kus trupu, kde jsou dveře a dovlečeme to na vrchol Rané, kde bychom se s našimi padáky rozbíhali přímo z dveří a budeme dělat, že jsme jako parašutisté.

Na Rané jsme se potkali mimo jiné také s Jardou Jindrou z beskydské firmy Boomerang, která dnes už neexistuje a Jarda sám žije kdesi na Kanárských ostrovech. Seznámení proběhlo tak, že při balení Bigu jeden krásný podvečer jsem s úžasem pozoroval zajímavý a na svou dobu dosti výkonný padák, který se mi hrozně líbil. Přistál na velké přistávačce na jižní straně kopce, kousek ode mne, tak jsem hned šel k němu a začal se o padák zajímat. Jeho pilotem byl právě Jarda Jindra a kluzák byl nějaký prototyp z produkce jeho firmy, ale jméno si už nepamatuji. Snad Korzár, Bukanýr nebo Albatros, už fakt nevím. Jenže o pár dní později jsem zahlédl nové padáky, které létaly ještě lépe a zaujaly mě na první prásk. Vršek měly modrý, na jedné straně byly dvě komory zelené, zatímco vespod to bylo obráceně, spodní strana byla zelená a tytéž dvě komory byly modré. Najednou tam létaly dva nebo tři takové padáky a vypadaly zajímavě. Takže jsem se také šel seznámit; jedním z pilotů byl Josef Straka, známý rogalista a majitel firmy Justra Stratos, která tyto padáky jménem Accord vyráběla. Dali jsme řeč a objednávka nového padáku z mé strany padla asi tak za 10 minut. Firma zrovna připravovala větší velikost, která se mi náramně hodila – nebyl jsem sice tak tlustý, jako dneska, ale vážil jsem skoro 100 kilo vzhledem ke své dvoumetrové výšce a velký padák jsem rozhodně potřeboval. Prodal jsem počítač, protože jsem na něm napsal diplomku a blížila se vojna, počítač jsem do blízkého budoucna spíš nepotřeboval a také jsem viděl lepší hodnotu v padáku než v Atari STFM. Peníze vyšly jedna k jedné a na konci června 1991 jsem si přijel jednoho slunečného odpoledne na Ranou pro zbrusu nový padák Accord 27 v červeno-zelené barevné kombinaci.

V té době už panovala docela výrazná rivalita mezi jednotlivými paraglidery a přicházel velmi bouřlivý rozvoj tohoto leteckého sportu. Nové padáky přicházely snad každý měsíc, konstruktéři se snažili vyladit je do superlativních výkonů. Accord z dílny současného konstruktéra firmy Gradient Vaška Sýkory mi vyhovoval po všech možných stránkách, i když sám Sýkora se k němu v pozdějších létech postavil docela kriticky. Ale musíme se dívat očima tehdejší doby, jinak bychom mohli kritizovat cokoli, co je staré. Dala by se dneska provozovat letecká doprava například letouny DC-3 Dakota? No, nebylo by to nic moc. Ale ve třicátých a čtyřicátých létech to bylo fantastické, doslova revoluční letadlo. Padák Accord sice revoluční nebyl, ale jistě patřil k tomu nejlepšímu, co u nás létalo. Jeho konkurentem byl Cirus (asi by se měl správně jmenovat Cirrus se dvěma r, jako ten oblak), mnohokrát jsme dumali nad tím, který z těch dvou padáků má lepší klouzavost. To byl totiž parametr číslo jedna, kolem kterého se točil celý svět. Nikoho nezajímala rychlost nebo stabilita, beztak jsme klapance v podstatě neznali, při tehdejších malých štíhlostech, to už muselo být opravdu husto, aby se padák klapnul. S klouzavostmi se čarovalo v reklamních údajích v Bulletinu LAA, firmy se trumfovaly, která představí klouzavější padák a v reklamách narůstala čísla klouzavostí jako raketa. Moc nechybělo a na konci roku 1991 by už některé padáky překlouzaly i závodní větroně.

U padáku Accord se uváděla klouzavost 6+. Znaménko plus se pak stalo oblíbeným přídomkem u všech údajů, asi jako dneska u počítačových procesorů nebo u čehokoliv, u kterého chceme naznačit zaručenou kvalitu. Nevím, nakolik byla tato klouzavost srovnatelná se skutečnou, ale nemělo moc význam se tím hlouběji zabývat. Nekonečné rozbory v hospodě u piva mě nikdy nebavily, důležité bylo, zda se s padákem dalo dobře letět – a v tomto ohledu mě Accord plně uspokojoval.

Není bez zajímavosti, že hned začátkem července jsem jel s dětmi na letní tábor na říčku Střelu a samozřejmě jsem nemohl nechat Accord doma. Co kdyby se tam někde našla aspoň malá loučka, na níž by se dal padák prohánět. V průběhu tábora tam přijela návštěva; chlapík, který si přivezl potápěčskou výstroj a předváděl dětem potápění v tůňce Střely. Ukázalo se, že je z Kladna a také se věnuje paraglidingu. Přivezl si s sebou manželku a malou, asi čtyřletou dcerku, kterou čtenáři GlidingFly znají dnes pod přezdívkou Pikaču…

Accord otevíral nové možnosti létání a nalétané hodiny rapidně vzrůstaly. Jezdil jsem na Ranou skoro pořád, využíval jsem každý den volna mezi službami v letecké meteorologické službě, kam jsem mezitím nastoupil. Objevovali jsme nové a nové úkazy, které se na Rané pravidelně vyskytují. Jedním z nich je tzv. ranský pasát. Kolem jeho původu se hodně diskutovalo, až jsem to začal dokonce konzultovat s kolegy meteorology v práci. Výsledek jsem sepsal do článku, který jsem poslal do Bulletinu LAA. V podstatě jsme došli k názoru, že je to asi součást anabatického údolního větru podél Ohře; toto rozlehlé údolí je tvořeno na jedné straně pahorkatinou Džbán, na druhé straně Českým středohořím a ve dni, kdy je jinak jen slabý proměnlivý vítr a funguje termika, se odpoledne vlivem přehřátí uvolní větší vzduchová masa a jakožto teplejší a lehčí začne proudit údolím Ohře směrem vzhůru, tj. proti proudu. Navíc se směrem k západu obě pohoří k sobě poněkud sbližují, takže vzniká dýzový nebo trychtýřový efekt a vítr, jinak celkem slabý, se právě v oblasti Rané urychluje.

Mezi lidmi na kopci však panovaly značně různé a někdy i opravdu nesmyslné názory. Pan Brodský, správce areálu a dlouholetý rogalista, tvrdil, že vítr fouká vždy za sluncem, takže odpoledne, kdy slunce stálo v dálce nad Chomutovem, musel podle jeho logiky nutně foukat vítr k Chomutovu, což odpovídá tzv. pasátu. Jiní mínili, že navečer stéká chladnoucí vítr z hor v Krkonoších a tlačí vzduchovou masu až k Rané, ale to je pochopitelně zcestná myšlenka. Když pak vyšel můj článek v Bulletinu, zaslechl jsem kohosi na vrcholu kopce, jak se článku směje, že zas nějaký chytrák napsal své teorie. Dělal jsem, jako že se toho chytráka zastávám, ale nepřiznal jsem, že to jsem já. Radši. Jeden nikdy neví, třeba bych ještě dostal přes úsměv.