V neděli ráno krásně slunečno a foukal spíše východní vítr tak akorát. Občas to termika přesměrovala na jižní vítr. S Álou „Becherovkou“ jsme se u snídaně domluvili, že vylezeme zavčasu a jen tak sletíme pro radost. Ostatní se chtěli přidat, někteří – pro upřesnění, ale páč jim to trvalo dlouho, vydali jsme se nakonec sami. Jezevec už tam zevloval s nějakým kurzíkem a tak Becherovka vylezla k němu pod kótu, pokecala a odletěla. Takový sletík. Mezitím dorazili Kantor s Klárkou, že poletí tandemem spolu. Já už byl nachystanej. Kantor chtěl abych jim udělal společné foto, tak jsem řekl, že jasně, ale mám kleklý baterky, tak že je vyfotím na přistávačce po výměně baterií. A tak se i stalo. Trošku jsem se proletěl, přistál jsem, zabalil a začal fotit. Klárka pak po přistání byla nadšená a řekla, že takhle měkce ještě nikdy nepřistála s tandemem. A to už má na tandemech jako pasažer něco nalítáno :-)

Podmínky se vylepšovaly každým okamžikem. Jezevec už píchal termiku, dorazil Poletucha, na nic nečekal a mazal nahoru. Místy přifouklo tak, že Becherovka se od západní boule neprosadila a přistála vedle cesty před horní přistávačkou nad motokrosem. Milan Eibl dopadl podobně. Vklidu jsem u Skleníku doplňoval tekutiny a radoval se, že Bohouš někde toká s čičinou a dneska bych už konečně mohl tu basu Plzní načnout. Vyšel jsem na kopec, to už Poletucha poletoval vysoko nad kopcem společně s Karlem. Poletucha to nakonec vodmázl pryč, ale Karel se vrátil a přistál u nás na kopci. Shodil to ze sebe a začal mě kaučovat: „Tak Vlasto, dneska máš super šanci, Bohouš nikde a chodí to. Tak koukej taky přinést nějaké body do družstva“. Měl pravdu, štvalo mě to taky. Poletucha se mezitím stihnul vrátit a páč celkem foukalo tak startoval od lomu, nechtělo se mu nahoru. A já koukám, von tam s ním Bohouš zevloval taky. Ten syčák jako kdyby to tušil, přestal tokat a přijel hlídat basu Plzní. No nic, přišel interválek tak jsme postupně odstartovali. Bylo to takový na povožení, občas to dalo i 150m nad kopec, ale jinak to nehlásilo žádný přelet. Kluci posedali zpátky na kopec. Létal jsem občas i sám a nejednou mi Bohouš naznačoval, že mě má v hledáčku. Lepil se na mě a zuřivě pokřikoval i když jsme tam poletovali jenom my dva. Snažil se velice. Ale já pořád létal a on pořád přistával. Začalo to hnít už nebezpečně, rozhodl jsem se tedy přistát taky. Sotva jsem se přiblížil na přistání, lehce přifouklo a já myslel, že přišel další interval. Nechtěl jsem to sežrat a tak jsem dusil Gladiátora, ale on nedbal a nepustil mě na zem. Říkám si je to nějaké silnější z toho by mohlo něco být. Povolil jsem řížení a začal vyhledávat. Kluci vklidu seděli a čekali co já s tím. No nevypadalo to se mnou dobře, vona to byla jenom chvilka, ale jinak jsem hnil zase. Navíc když už jsem potřeboval na kopec, letěl jsem po větru a to nejsem blázen, kvůli base Plzní si nepřelámu haksny. Otočil jsem do prostoru před kopec, že to zkusím tam nad cestou by to mohlo přijít, při troše stěstí. Už jsem byl hodně nízko, sakra nízko, když jsem registroval slabý náznak. Vůbec jsem nevěděl kam mám točit, ale doleva k přístávačce jsem nechtěl. Dal jsem to doprava, když tak skončím někde v šípkách. Neskončil, ale taky jsem výšku už nevytratil. Dotočil jsem tedy do směru ke kempingu. A před ním u cesty se to utrhlo celé. Aaa doprava, pořád zatím nejistě nejdříve jednička pak dvojka. Dal mi šanci najít střed a pak pořád doprava trojkou nahoru. Sledoval jsem horizont, a když už jsem měl zase výšku startu hošani do toho začali skákat jak hejno vyplašených žab u rybníka. To byl pohled :-) No tak sláva a teď nic neposrat, to je ten stoupák se kterým poletím. Bohouš se snažil pořád lepit na mě a rušit mě a pořád řval: „jsem ti pořád v patách“. Jak malej kluk. Karlovi se to ovšem nelíbilo a odháněl ho a zle na něj vrčel. Zkrátka kryl mi záda. Dokonce mě to i někdy rušilo jakej rámus dělali. V pěti stovkách nad kopcem se Bohouš už uklidnil a točili jsme spolu pořád doprava plynule trojkou nahoru. Celkem klidnej a vytrvalej stoupák, Karla jsem měl pořád na očích, většinou létal lehce nade mnou. Bohouše jsem občas ztrácel, páč chvilku byl pode  mnou pak zase nade mnou. Moc jsem se v něm nevyznal. Když jsme dostoupali asi 800m nad kopec začalo se to drobit. Začalo se to komplikovat, muselo se vyhledávat. Při 950m nad kopcem jsem už usoudil, že víc asi nedám, když tu přiletěl ke mně Bohouš od SZ na stejné výšce a začal znova: „pořád tě mám v hledáčku“ :-) Zkrátka trenér měl taky radost a tak jsem nasadil po větru s lehkou korekcí snosu, páč jsem chtěl letět podél cesty, se kterou jsem počítal jako svozovou. Byla neděle a nechtěl jsem komplikovat lidem odpoledne. Počítal jsem však, že cestou něco poberu.