Po zimě a dešti konečně léto

To vedro přišlo náhle. Ještě v pátek když jsem se vracel s rodinkou z Beskydské dovolené to bylo pouze se sluníčkem v Čechách a teploty tak akorát na cestu autem. Faktem je, že klimatizaci bychom unesli, ale nutná ještě nebyla. Mimochodem v těch Beskydech to byla katastrofa. Ještě nikdy co tam jezdíme na dovolenou takto špatné počasí nebylo. Pouhé tři letové dni za celou dobu, jinak zima, deštivo a větrno. No, jednou to přijít muselo.

A tak jsem se už těšil na předpovídané víkendové počasí. Manci nachystal u sebe v rodišti ManciGAMES kam mně mocně zvali. Váhal jsem kam tedy jet na víkend, ale nakonec zvítězila Ranská partička. Po té neletové dovolené jsem se na ně velice těšil. Dvořka sice předpovídal, že víkend na Rané rozhodně žádný pohárový hromotřes nepřinese, že to bude rozhodně lepší v Jeseníkách na Mancihrách. Nakonec jsem spolehnul na vlastnosti ranského mikroregionu a zvítězily „skleníkové děti“.

V sobotu na Rané už od rána začalo drsně připejkat. Foukal lehounký J-JV, občas nic. To nejsložitější co může na Rané z hlediska podmínek být. Šlo o jeden, dva, maximálně tři intervaly za den, do kterých se člověk musel trefit. Šlo o trpělivou vyčkávací taktiku pro zkušené anebo tvrdou práci ve vedru na kopci – start, píchnout okolí, přistání na kopci, a tak dokola až to nakonec bylo ONO. Zkrátka podmínky pro takové piloty jako je Poletucha a Jezevec. Ti jsou v této disciplíně fakt přeborníky. Kluci to píchali už když jsem šlapal na kopec. Někteří vyhnívali až dolů. Říkal jsem si budu muset něco vymyslet, dneska v tom vedru šlapání to nebude to pravé ořechové. Nahoře jsem chvilku dáchnul, udělal pár fotek a najednou přišla první příhodička. Strejda Bohouš v klídku seděl na kraji rohože a jako vždy srandičky, srandičky. Nějaká čičina chtěla startovat do interválku, ale nějak ji to hodilo bokem celkem dost svižně na Bohouše. Ten chtěl pomoct, skočil ji po šňůrách, ale ono to už mělo sakra sílu. Jedna šňůra se mu zachytila o ten jeho óbrnos a nařízla mu levou nosní dírku a kus brady. Ale jako kdyby to nestačilo, otočilo ho to a prásklo to s ním na záda a hlavou chcačky nechcačky praštil do země. Vypadalo to nepěkně. Chvíli ležel nehnutě. Pak se probral, vstal, krev tekla z jeho dominanty jak divá. Nastalo veliké ošetřování, ale ukázalo se, že to není nic moc vážného. Čičina dopadla mnohem lépe. Strejda Bohouš se ukázal jako dobrej záchranář, i s nasazaním života se vrhá do akce. Zkrátka holky mají u něj pořadí jedna :-)

A zase to chcíplo. Bylo tak okolo půl jedné, ustrojil jsem se a zalehl mezi ostatní. Občas přišel vánek na rozfouknutí květáku, ale čekal jsem na to dlouho. Stačil jsem ještě s Álou Fialkou prohodit ze srandy řeč, že poletíme spolu na přeletík a než pro nás přijedou rozdáme si partičku „mariáše - licitovaného“. To jsem asi neměl dělat, páč přišlo něco nadějného, nevydržel jsem na ostatní a odstartoval. Propíchnul jsem to doleva, doprava, říkám si je to na prdlajs musím přistát. Houby, v poslední zatáčce mně to shodilo o pár hodně metrů dolů. No než bych to šlapal na kolmo kopcem nahoru takovou dálku skusil jsem to před kopcem. Zkrátka vyhnil jsem, co vám budu povídat. Byl jsem nasranej, ale pořád odhodlanej. Zabalil jsem a šlapal jsem znova. Pařák už byl děsivej.

Než jsem došel do sedla Česťa to nevydržel a startoval. Vypadalo to, že dopadne úplně stejně jako já. Byl to už jeho druhý let toho dne, páč on přijel brzo ráno kvůli akci Kryštof. Jeho autíčko je totiž tak nějak trošku mimo papíry a nevěděl, že Kryštof skončil už v pátek. No a než přijeli ostatní, dal si ranní skluz :-) Měl však štěstí. Nad přistávačkou přišel první interval toho dne. To už jsem byl v sedle a koukal jsem jak Fialka po startu stoupá vzhůru a jak to viděli ostatní, nastoupili taky. Česťa je dotáčel z přistávačky a než jsem došel nahoru, byli všichni vysoko pod mrakem. Tak jsme s ostatníma, co nevěřili tomu okamžiku, závistivě čuměli a čekali na další. Dlouho zase nic. To bylo za trest. Asi devět pilotů odletělo. A pak, že nebude pohárový hromotřes, Dvořko :-)

Přišel ještě jeden interval, ale ten nebyl tak vydatný. Trochu jsme se povozili a postupně jsme posedali. V tu chvíli pro mne ten den létání skončilo. Horko jak blázen a tak jsme pili a pili, někdo vodu, někdo pivo. Česťa s Jezevcem ještě pořád vysoko nad kopcem kroužili a vypadalo to, že se jim nechce pryč. Česťovi se opravdu nechtělo a užíval si chladnějšího povětří ve výškách, ale Jezevec nakonec nasadil na odlet. Toho dne to byl nejdelší přelet. Přistál někde na hřebeni u Ústí nad Labem.