Po zimě a dešti konečně léto

... pokračování...

Byl podvečer asi těsně před pátou. Vypadalo to na pasátek. Byl jsem zbytej tím vedrem, ale kluci, že jako půjdem nahoru. Nechtělo se mi to šlapat potřetí, fakt ne. Ale nakonec jsem se přidal a udělal jsem dobře. Pasátek byl famózní. S Kantorem a ještě dalšíma dvouma, Zbyněk a ještě nějakej Trabant, postupně došli i ostatní, jsme se tam vozili, někteří až do „západu“. Chodilo to do 400m nad kopec, tak jsem si trochu spravil náladu. Večer se oslavovalo. Piloti se svozů a hlavně Maskáč. Ten ani ne tak přelet do Mostu, ale vnoučka. Stal se totiž dedečkem a tak to do nás pral jak o závod. Tajnůstkář, celý den o tom nikomu neřekl, až večer to vybalil.

V neděli ráno pralo už od probuzení. Ale Maskáče nikde. Najednou jsem si všiml, že je zabořenej do své zelené Feldy a obrací ji vzhůru nohama. Co se děje, ptám se kluků co už vstali. Nikdo nevěděl. Maskáč pak přišel, vypadal k nepoznání. Vypadlo pak z něj, že ztratil klíče od auta. Byli to jediné klíče, které měl. Hledali jsme všude možně, rojnici jsme vytvořili a prohledávali všude tam, kde si vzpoměl, že byl. A nic. Znova jsme obrátili jeho Feldu na ruby. NIC. Maskáč už organizoval odtah auta domů, páč mít cizí klíče a vědět kde auto je, co už více můžou chtít, ŽE? Seděli jsme u Skleníku na lavicích a snídali, když tu přišel jeden modelář. Oni tam totiž mají takové prázdninové soustředění na čtrnáct dní a trošku se všichni večer prdli a tím pádem dlouho vyspávali. Ten modelář přišel k nám a říká: „Nehledá někdo klíče od auta?“ V ten moment se Maskáč rozzářil jak uran po řetězovce, vstal a zadrženě hlásil: „JJJJJJáá“. Modelář vytáhl klíče z kapsy a Maskáč málem vybuchl radostí. Byly to oni. Kluci modelářtí je ještě večer našli ležet na zemi před Skleníkem. A z touto příhodou souvisí ještě jedna Kantorova. On totiž někdy už dost dávno v důvěře pilotům na kopci před startem strčil svoji Minoltu do ruky někomu, kdo šel pěšky dolů, se slovy: „prosím tě nemohl bys mně ten foťák donést dolů do Skleníku, já si ho tam potom vyzvednu“. Když pak přistál, zjistil, že foťák nedošel. Copak ten foťák, pravil, ale ten film, tam mám vzácné snímky. Smířil se prostě s tím, že je vůl a koupil si jinej foťák. No a jak jsme hledali ty Maskáčovo klíče od auta na parkovišti, přišel k nám Jezevec. Hovořili jsme o tom jací jsou lidi, a že to máš stejný jako s tím tvým foťákem viď Kantore? Jezevec zbystřil a ptá se: „Jakej foťák?“ A Kantor: „Ále, někdy před měsícem jsem poslal kluka dolů se svojí Minoltou a už jsem ji od té doby neviděl“. „No Minoltu už mám asi měsíc ve svém karavanu a pořád čekám, že se o ni někdo přihlásí“, pravil Jezevec s úsměvem na rtech a přinesl ji k identifikaci :-) No Kantora šli vomejt, byla to ona. Zkrátka ten kluk si spletl pojmy s průjmy a Skleník zaměnil za Jezevcovo karavan. A tak to nedělní ráno bylo ve znamení ztracených a znovu objevených pokladů jednou Ranou. No je tohle možný?

Přes den bylo neskutečný vedro a větříček se točil ze všech směrů. Pro mne to rozhodně nebylo o létání. Přijel Rosťa, někdy kolem poledního. Já jsem u Skleníku poctivě namáčel svoji milovanou modrou čepičku ve studené vodě a chladil si svoji prostovlasou hlavu. Jenom jsem přežíval. Fakt mi to vedro dávalo zabrat. Rosťa nakonec naverboval pár jedinců a šli na kopec. Když došli nahoru pravil: „rychle do toho nebo nebude nic“. A jak řekl taky udělal. Odstartoval, před ním ještě jeden, vytočili a létali vysoko. Ostatní hnili. Jezevec to taky zkusil, jak on říká píchat termiku, ale nechytnul se, tak šel rovnou dolů. Když zabalil, přišel na pivko a říkal, že dneska fyzicky v tomhle vedru na to prostě nemá. A tohle když řekne Jezevec, je to vážné. Chvílema to vypadalo na bouřky, ty se pak rozpadali a vlastně žádné nebyly. Asi po druhém sletu, Mitch s Poletuchou se šli vykoupat do místní požární nádrže. Vrátili se poštípaní od hovad, ale přeci jenom trošku ochlazení. Okolo 16:00 se tedy ještě jednou s několika dalšími vydali na kopec. Mitch odstartoval ještě s jedním modro-bílím Graďochem. Sem tam, sem tam a nic. Tak nad Skleník a vypadalo to na přistání. Začali se dělat okolo kumulky. Nad Skleníkem to chytli a vystoupali 2300 n.m. Když to viděl Eiblík, zkusil to taky a podařilo se. Taky vystoupal, sice ne už tak vysoko, ale přeletík to dalo. Sednul někde na Mostecku asi 15km. Mitch se mezi tím vrátil a po přistání říkal, že už byl zoufalej, když přilétával v malé výšce nad Skleník. Bylo by to jeho třetí vyhnití toho dne. Takže suma-sumárum, navzdory špatným vizím některých odborníků na počasí se pohárový hromotřes přeci jenom konal. Máme pár dalších pěkných výkonů o to cennějších, že byli uskutečněny v těchto neuvěřitelně horkých dnech na Rané.