Africký deník - 2

Neděle 20.11.

Ráno vyrážíme ukecat místní rybáře aby nás převezli do Tanzánie. Problém je, že nikdo z nich neví, kde to vlastně je. A tak volíme variantu číslo dvě, přejezd autobusem. Jeden z místních, který na nás působil důvěryhodně nám sděluje, že busem může být v Tanzánii navečer. V devět sedáme do otřískané plechovky a za třicet minut se rozjíždíme a přesouváme o tři sta metrů dál do rybářského přístaviště,kde další hodinu nakládáme na střechu dvacet metráků sušených ryb. V jedenáct konečně vyjíždíme. Do Homa Bay je to pouhých 45 kilometrů. Bahnitou cestu střídá několik brodů místních řek a co dvě stě metrů stavíme na znamení. Jedno z nich je čurací pro holky. Za všeobecného veselí černochů mizí Etela a pět černošek za hromadu hlíny. O půl 3 odpoledne jsme na místě. Oba batohy nám okamžitě vyrvali dva obrovští černoši a s pokřikem Kisumo Kisumo mizí u dalšího minibusu. Rezignujeme pro dnešek na cestu do Tanzánie a po dvou dnech se vracíme do  přístavu Kisumo. Ok. Jdeme konečně vyhledat trajekt do Tanzánie. Po půl hodině  se cestou buší dostáváme k bráně transportní společnosti. Třem místním hlídačům dalších patnáct minut vysvětlujeme že se chceme přeplavit do Tanzánie. Odpověd je: imigrační úřad  je zavřen. Volíme holé věty, spíše hesla typu: tanzania, boat? Po další čtvrt hodině pochopíme: do Tanzánie lze převézt dřevo, obilí či naftu, ale nikoliv lidi. Finále dvou dnů putování po Victoria Lake je završeno tím, že po vodě to prostě nepůjde.

Zkoušíme ještě variantu přeletu cesnou z místního malého letiště, ale i tady je jasné, že musíme nejdříve do Nairobi. Nákup na tržnici a potom už do hotelu s teplou vodou a internetem. Je třeba smýt prach z cest.

Pondělí 21.11.

Dneska od rána jsme za „mastňáky“. Taxi z hotelu a bus s vypolstrovanými sedačkami do Nairobi. Dálkový bus má na karoserii piktogramy: cd, tv, nápoje, wc. Realita je taková, že ze stropu koukají místo cd dráty a na wc se zastavuje mezi poli. Cesta je sem tam asfalt. Teda na začátku. Protože nakonec 300 kilometrů jedeme sedm hodin. Celou cestu nám prší, takže ani nelamentujeme nad tím, že trávíme celý den v autobuse. Odpolední trafik v Nairobi je něco jako Praha krát tři. Ve dvouproudovce jsou narvané čtyři proudy aut zběsile na sebe troubících a nadávajících si řidičů. Ke všemu jsme již utratili poslední keňské šilinky. Nevadí. Směníme dolary. Hurá do první banky. Banka má do šesti, je 4.15 ale sdělují nám, že peníze mění jen do čtyřech.

Posazuji Etelu do bufáče s kuřaty a vyrážím řešit situaci. Přece tu mají bankomaty. Když u pátého dostávám znovu odpověď Card not operate, začne jít do tuhého. Nemáme na hotel, nemáme na autobus a Etela už snědla kuře, na které taky nemáme. Kolem se valí davy černých a tak si říkám, jestli nezačít somrovat. A je tu další bankomat. Neuvěřitelné – dává mi money. Na všechno máme! Večer jdeme na romantickou procházku. Dáli se tak nazvat skákání mezi loužemi a bahnem v ulicích. Po deseti minutách už neřešíme a tak se vracíme do hotelu od bahna až ke kolenům. Součástí WC je na hotelu  lavor. Ano, opravdu pravý český lavór. Zbytek večera trávíme s nohama v lavóru a je nám dobře.

P.S. Máme první hotel v Keni s výtahem. Šoupneme tam bágly a mačkáme tlačítko třetího patra. Po  pěti marných pokusech se jde Etela zeptat na recepci. Dozvídá se, že výtah jede pouze ze druhého patra a jenom dolů.  Ve druhém totiž sedí za mříží security a všichni kdo chtějí na pokoj, musí do druhého  přes security.

Úterý 22.11.

4.30 ráno vstáváme. Přes louže a za deště doskáčeme na autobusák na bus do Tanzánie města Arusha. Dálkový bus slibuje tři tv, občerstvení, nápoje a průvodce. Nic z toho se však nekoná. V 6 nám umožní nasednout a světe div se, v sedm se i rozjedeme. Vyrážíme tedy pouze s dvouhodinovým zpožděním, které průběžně navyšujeme zastávkou na každé mezi, i když dálkáč měl stavět jen na hranicích. V jedenáct konečně hranice. Tedy zatím keňské. Jen co vysedneme obklopí nás tlupa masajek s tisíci korálky. Snažím se sehnat něco k jídlu. Místňák tvrdí že mi sežene kuře. Mezitím vyplňujeme odhlašovací formuláře z Keni. Etela odolává náporu masajek a kupuje jen jedny korále.  Mě zatím doráží borec s pytlíkem s kuřetem. Nemá nazpět a tak mi vytrhne z ruky v přepočtu 150 Kč a mizí. Na tanzanskou stranu jdeme pěšky a vyplňujeme další čtyři papíry a platíme dalších 100 dolarů za víza. Konečně v autobuse. Rozdělávám pytlík s kuřetem a vyndávám ovařenou kuřecí kostru. Poslední keňská vyjebávka. Etela to odmítá jíst, já ohlodám krk a končím také. Pokud jsme v Keni stavěli na každé mezi, tady stavíme u každé psí boudy a na třiceti kilometrech nás už třikrát kontrolovali policajti a vojáci. Prozatímní zásadní poznatek z cestování busem je ten, že na jakkoliv dlouhou cestu je třeba vyblokovat si minimálně jeden celý den.

Poslední přistoupivší člověk vyndal Bibli a začal kázat. Rozohněně hulákal na celý autobus. Svahilštinu prokládal angličtinou a všechny varoval před peklem. Kdo se do pekla dostat nechtěl dával peníze do kazatelovi čepice.

Když skončil, nastoupil prodejce produktů Aloe Vera. Hulákaje na celý autobus představil celou řadu kosmetiky z Aloe. To už jsem opravdu psychicky nezvládl a naprosto zblblý jsem si koupil jakousi mast a malé mýdlíčko do koupelny.

Etela už byla také psychicky na dně. Přesto ještě dokázala řvát na cestující, kteří seděli v čepicích a zimních bundách a přesto měli naplno otevřená okénka, ať je laskavě zavřenou, že táhne. Nikdo nereagoval a tak obíhala autobus a zavírala okénka sama.

Arusha. Bože konečně vystupujeme! Než jsem stačil vzít zavazadla má je v moci černoch který je okamžitě rve do svého auta. Nejsme s to odporovat. Jen zahučíme – hotel Pleas 40 US maximum. Po dvou kilometrech jízdy stojíme na dvoře hotýlku. Zkoukneme pokoj a protože to vypadá dobře, obezřetně se ptáme recepčního, kolik máme dát taxikáři v tanzanské měně. Říká, že maximálně 3 000 šilinků (což je asi 30 Kč). Na otázku How much, odpoví však taxikář 25000  šilinků. Dávám mu 5 000 na sedačku se slovy To je OK a jdeme na recepci. Je nám jasné, že tady kradou jako straky taky.

Snažíme se šetřit a tak vyrážíme na trh pro nějaké zásoby. Nabídka na místním trhu je super a ceny úplně bombastické. Obrovský ananas, který vám na místě očistí a nakrájí stojí patnáct korun. Kilo banánů deset korun. V nabídce jsou avokáda, papája, mango, různé druhy melounů a ze zeleniny taky vše na co vzpomeneme. Zbývá chleba. Ptáme se jednoho černocha, kde se dá koupit. Bafne nás za triko a vláčí k malému stánku. Vybíráme chleba, sladké pečivo a džus. Na otázku How much dostáváme bleskovou odpověď 65 000 šilinků (což je 650 Kč). Po předchozí zkušenosti dělíme cifru rovnou deseti. Dohazovač na náš návrh na 6 5000 šilinků, slevuje na 30 000 šilinků. Zboží nechceme a oni nás nechtějí pustit z krámu. Vyndávám 10 000 se slovy že to je maximum co mám u sebe. Nakonec mi peníze vytrhne z ruky a za pokřiku že jsme zloději nás propouští. Za rohem narážíme na samoobsluhu, kde zjišťujeme, že vše co jsme koupili je max za 7 000 šilinků. Dobrý, tentokrát nás tolik neokradli.

Po cestě z nákupu narážíme na čínskou restauraci Shanghai. U vchodu stojí mladý číňan je štěstím bez sebe, protože jsme jediní hosté. Dáváme si krevety, jsou vynikající.

Večer zčekneme počasí. Zítřek je v tomto deštivém období jediná šance lítat. Objednáváme jeep s šoférem a jdeme spát.

Středa 23.11.

Vysrkneme kávu, hodíme bágl na záda a hurá. Vyrážíme hledat startovačku. Takhle jsme si to představovali. Místo toho sedíme v devět u kávy, mlha že není vidět na krok  a prší. Po chvíli přesto statečně vyrážíme hledat startovačku. Mlha pomalu mizí ale o to více prší. Za téhle situace dorážíme až na sto kilometrů vzdálenou keňskou hranici. Zde využívám služeb místního myče aut a Etela mu dává své dvě pohorky, protože předtím šlápla při čůrání do hovna a naprosto příšerně to smrdí. Komentuji to slovy – to je štěstí. Řidič nechává vymýt také auto, protože tam už se stihla otřít také.

Chvílemi přestává pršet a tak začínáme vidět kopce. Jsou pěkně zalesněné různými křáky a tak je jasné, že tady se startovat nedá. Míříme tedy zpět a asi 30 km od Arushi – neuvěřitelné. Nádherné holé kopce asi tak dvě Rané nad sebou slibují i super start. A tak odbočujeme z hlavní, míjíme několik vyděšených Masajů pasoucích kozy, řidič přepíná pohon na všechny čtyři a hrabeme se nahoru. Asi v půli kopce končíme, dál už to nejde. Beru bágl, Etela zásoby, řidič mobila a jdeme do kopce. Neskutečné. Na vrcholu kopce je naprostá rovinka, zelená travička, to jsem ještě neviděl. Dáváme piknik, sušené ryby, rajče, okurka, chleba a kocháme se tanzanskou přírodou. Blížící se další vlna deště nás zvedá a jdeme do toho. Řidič točí kamerou, my startujeme a letíme. Žádná termika, ale nádherný, asi tří kilometrový sletík. Masajové mávají a my jsme štastní. Přistání na baletku, no prostě idylka. Začínáme balit padák a najednou je u nás voják. Jsme tak nadšeni letem, že ho žádáme, aby se s námi vyfotil. Přehazuje samopal na záda a začíná nám vysvětlovat, proč se s námi fotit nebude. Jsme totiž zatčeni. Dle jeho vysvětlení, jsme ve vojenském prostoru, kde je naprostý zákaz pohybu, popřípadě s povolením Ministra národní obrany. Dále nám říká, že je to zde zaminované a že budeme pravděpodobně obviněni ze špionáže. A to již v doprovodu vojenského jeepu sjíždí z kopce náš řidič. Z jeepu vysedají další dva vojáci a jakýsi generál, který se netváří vůbec mile. Sděluje nám, že jsme byli zachyceni vojenským radarem, jako neidentifikovatelný létající předmět. Dochází nám, že to není legrace. Žádá nás o dokumenty. Pasy jsme ovšem zapomněli na hotelu. Tak to vás považuji za nepřátele, říká generál. Následně nám odebírají fotoaparát a vymazávají snímky. Vysvětlujeme, že nic nechápeme, že nás sem dovezl náš průvodce/řidič. To je vojákům dost jedno, protože chtějí zavřít i řidiče. Mezitím se seběhli Masajské děti. Se zájmem sledují, co bude.

Etela se vojáků nevině ptá, co že to vlastně mohla se shora vyfotit. Dozvídá se, že strategicky rozmístěné obranné hnízda protivzdušné obrany. To nás tedy nenapadlo.

Vojáci si berou řidiče bokem. Diskutují a pak vidíme, jak jim řidič dává slušný bakšiš. Jsme volní, můžeme odjet.

Pod tíhou tohoto zážitku a taky proto, že začalo zase pršet se rozhodneme vrátit do hotelu.

V podvečer vyrážíme na místní tržnici a pak pro velký předešlý úspěch  a gurmánský požitek znovu k číňanovi.

Čtvrtek 24. 11.

Jedeme do kráteru Ngorongoro. Protože kdo tam nebyl, jako by nebyl v Tanzánii. Nás dva v džípu posílí jedna italka, nemluvící anglicky a německá novinářka – mluvící až moc. Tím se počet  bělochů, které jsme dosud viděli rozšířil na deset.

Již samotná cesta bylo velké dobrodružství. Obrovské přívalové deště změnili Masai Maru na zatopenou oblast. Takže 30 km za Arushí řešíme stržený most. O kus dál zíráme na tahač s bagrem který byl stržen do řeky. Zaplavené vesnice masajů a jejich nechápavé tváře naznačují, že na tohle tady opravdu nejsou připravení. V poledne dorážíme k jezeru Lake Manyria a začíná naše safari. Žirafy, sloni, zebry, opice, pakoně i buvoli jsou téměř na dosah. Tak tohle si fakt užíváme. Večer jedeme do kempu a spíme ve stanu.

Pátek 25.11.

V sedm ráno stále ještě prší. Přes mlhu není nic vidět. Soukáme se opět do džípu a vyrážíme konečně do Ngorongoro. Vysvětlujeme řidiči, že přestože je hrana Rift Valley v převýšení cca 500 metrů super, tak v tomhle se fakt lítat nedá. Ngorongoro aneb osmý div světa, jak to místní používají. Přejíždíme kráter vulkánu a sjíždíme na jeho dno, které je 600 metrů pod námi. Po asi dvě stě výškových metrech se otvírá neskutečný pohled. Deštný prales je vystřídán travnatými svahy. Míjíme první Thompsonovi gazely, pak obrovské několika set hlavé stádo pakoňů. Po chvilce zastavíme u skupiny asi patnácti lvů. Jsou nažraní a mají siestu. Podařilo se zde neskutečné. Nepronikne sem žádný pytlák, takže si zvířata zvykla  tak na přítomnost člověka, že vůbec nereagují. Je to úžasný zážitek. Několik hodin strávených zde se nedá nikdy zapomenout. Viděli jsme velkou Tanzáskou pětku na vlastní oči (slon, lev, hroch, nosorožec, žirafa). Vracíme se zpět do Arushi a protože je předpověď počasí špatná, rozhodujeme se odletět si odpočinout do vyhlášeného ráje -  ostrov Zanzibar. A zde by mohlo naše vyprávění skončit.  Ale!

Sobota 26. 11.

Neříká se to lehce, ale jak Keňa, tak Tanzánie, to vše co jsme poznali je možná velké dobrodružství, ale hlavně cestování s báglem pro silné povahy. Zikmund a Hanzelka asi poznali jinou Afriku. My jsme viděli na jedné straně velkou bídu, na straně druhé nehorázné okrádání na každém rohu. Prostě turista je zde loven. Ne velkou pětkou, ale všemi černými.

Po posledním ojebu s letenkami na Zanzibar (okradli nás za „zprostředkování“ o 80 dolarů na jedné letence) už se těšíme na ostrov koření a pohody. Ve dvanáct startujeme z Arushi a zhruba po hodině letu jsme na Zanzibaru. Venku před letištní halou začíná peklo. Přetahují se o naše bágly a rvou nás do taxíků. Pokud člověk odolá prvnímu náporu je šance vypadnout. A tak nakonec místo 25 000 Sch platíme do Ston Townu jen 500 za místní bus. Dorážíme na místní „autobusák“. Etele doslova ukradnou bágl a jen kříčí kam? Kam? jedete. Etela už nezvládá a vybuchuje na jednoho borce ať se jí laskavě nedotýká. Potkáváme němce, kterého tu včera okradli. Byl v hotelu, objednal si taxi do banky aby vyměnil. Taxík ho zavezl do uličky, kde čekali další čtyři borci. Vzali mu 400US a kartu. Pod pohrůžkou, že ho podřežou z něj dostali PIN.

Busík přijíždí a začíná znovu kolotoč. Prachy, zase zkoušejí šílenou cenu. Ukecávám na minimum 5000. Dávám 10 000 a pak se 5minut domáhám aby mi vrátili. Neslyší, nevidí. Konečně jedem. Němec se děsí každé zastávky v polích. Snažíme se dostat do východní části, kde je minimální turistický ruch. Z busu nás vyhazují u jakési boudy, že jsme na místě. Ptáme se na hotýlek, který jsme si den předtím našli na internetu. Po několika drobných peripetiích jsme na místě. Zaměstnanci hotelu jsou námi zaskočeni. Hosty nečekali, což nám v zápětí potvrzují tím, že cena na netu je sice 17 US na osobu, ale jako neohlášení zaplatíme 20 US. Etela se s nimi asi pět minut dohaduje o logice věci, ale nakonec rezignovaně ustupuje. Je večer, zabydlujeme se. Ptám se na internet. Černoch si bere baterku a někam odchází. Za deset minut přichází dvě laškující černošky se slovy, zda chceme společnost. Vůbec nechápeme co se děje.  Při následném vysvětlování se dozvídáme, že nám chtějí zpříjemnit cestu po pláži, do asi dva kilometry vzdáleného hotelu, kde mají internet. Přichází číšník a tak si objednáváme večeři. Odchází a další hodinu ho nevidíme. Procházím malou kuchyni a nikde nikdo. Vypadla elektřina. Přichází černoch s baterkou, že není internet a není ani elektřina. Sedíme u svíčky na terase a posloucháme šumění moře. Když přinesou po hodině naprosto úžasné krevety,  odpouštíme jim internet, elektřinu i 20US.

Další den ráno zjišťuje, že Indický oceán tu má tak 30 stupňů, teplota out je 35 stupňů a nejlevnější jídlo jsou krevety. Takhle to teď tady bude dalších 14 dnů a na tom už není nic dobrodružného. Jdeme naposledy na internet, posíláme zápisník a vypínáme mobily…