Můj nejlepší víkend na Rané

Tento víkend se opravdu vydařil. Znamenal pro pohár zatím nejlepší výsledky a také se podařilo odletět největšímu počtu přihlášených pilotů. Z rána to nevypadalo nijak zvláštně, ale rozhodl jsem se, že budu sledovat vývoj a tak jsem se jako první vydal na kopec. Poslední dobu, pozoruji, že se mi již kondička značně vylepšuje, Manci mi dokonce začal říkat ”motorová myš“ :o) a tak jsem to vyšlápl celkem v pohodě.

Nahoře jsem se posadil na bágl a pozoroval vývoj. Skřivani pomalu a nenápadně začali cvrdlikat v malých termických bublinkách a ukazovali, kde to začíná bublat. Pomalinku jsem začal zrát a tak jsem to vybalil, přikurtoval éro a čekal. Na kopec přicházeli další borci a začali ”kaučukovat“. Nechtěl jsem to moc uspěchat a ještě jsem chvilku počkal.

Ten den jsem to rozpoutal já, přehodil Gladiatora přes rameno a šel na start. Těsně před tím přišel Jezevec, což jednoznačně ukazovalo, že rozhodnutí bylo na místě. Ještě mi popřál ať se mi to vydaří a konečně někam odletím. Ještě chvilka čekání, pohled na vývoj, lup éro nad hlavu, otočka, odpich a letím. Hned zatáčka doleva a už bylo cítit, že jsem to vystihl správně. Létal jsem sám, po chvilce se připojili nějací dva němci a tak jsme kroužili nad Ranou ve trojici. První silnější stoupák přišel od sedílka vedle lomu. Jako když to koupíš dělovou koulí na komoru. Vario řvalo a já si v první chvíli myslel, že to je on. Takovej tah ve šňůrách jsem tento rok ještě necejtil. Ale morál mě opouštěl postupně s narůstající výškou. Čím výše tím větší bordel, začalo to se mnou házet, musel jsem to hodně korigovat. Vypadl jsem z toho někde okolo 300m nad kopcem. Lovím, lovím a nic. Prostě konec. Ono totiž ve výšce foukal SZ a termika přicházela od jihu. Nad kopcem někde mezi 250 a 300m se to potkávalo a pohrávalo si to se mnou. Koukám dolů, kopec už se zaplnil. Čumí co já s tím. Esíčkuju a vyklesávám až na úroveň kopce. Nikde nic. Rozhodl jsem se přistát na kopci. Výpočet na přistání vyhovuje. Vysunuji ”podvozek“ a najednou mi přibržděný Gladiator začal stoupat jak o život. Zasunul podvozek, ještě slyším Pavla jak řve ”kam letíš“? zařval jsem ”je tam děsnej bordel, desně se bojím“, stačil ještě Bohoušovi odpovědět, že jsem měl asi 300m a už jsem byl nad kopcem zas. Řekl jsem si, zkusím to ještě jednou. Ale bublina se ztratila, tak jsem nad lomem otočil doprava a říkám si jdu na pivko.

Kdosi rozhodl, že je ještě brzo. Těsně před Skleníkem stoupák. Červík zahlodal ”koukej do toho jít, ty posero!“ loupl jsem zatáčku doleva, doleva to fakt nemám rád, ale jinam se nedalo. Vário zapištělo a po pár zatáčkách jsem byl zase 300m nad kopcem. To byl vejtach, ale to nebylo vše. Nahoře mě to vyplivlo rovnou do klesáku, šnůry se prohly, nohy nahoře, zkorigoval jsem to a za stálého nadávání jsem šel na přistání. Beztak jsem lítal už skoro hodinu. Na toto nemám morál, musím ještě trénovat.

Právě teď nastala pravá chvíle pro ostatní. Postupně do toho naskákali. Poletucha to vykrájel asi do 1000m nad kopec a nasadil na odlet. Někde nad elektrárnou mu však došly baterky ve variu. Sakra co s tím, dneska jsou podmínky, to mě ostatní přelítnou, už nebudu první a bez varia to nedám. Zatraceně………mlask, spirála málem do kondenzační věže, vybral akorát, aby doletěl na přistání na kopci. Vysomroval baterky, a znova na start. Udělal opravdu dobře. Bylo to jeho osudové rozhodnutí. Doletěl nakonec nejdál a pořád je první, syčák. Byl to opravdu dobrý výkon po všech stránkách.

Jezevec se ten den rozhodl letět i přesto, že měl pasažéry na tandema. Štěpán nadavál jak špaček, omlouval se za něj a nakonec je přesvědčil, aby zůstali na neděli, že přespí ve Skleníku. Ještě že tak udělal, podíleli se potom večer na svážení pilotů z přeletů. Jezevcovi se to ale přeci jenom vymstilo. Zapoměl vypnout mobila před startem. Letěl s Poletuchou na dohled. Mobil se vybil za letu, pořád šmíroval síť, až došmíroval. Přiletěli před Ústí. Poletucha to risknul přes město, což se standardně nedělá. Ten ďolík nic nedává a kam potom přistát, že? Jezevec se tedy rozhodl, že se oddělí a přistane někde v okolí před. Poletucha měl štěstí, Ústí mu dalo, a sedl až za. To je klikař. A teď přišla pomsta Jezevcovi. Vytáhl mobila a baterka v čudu. Neměl jak zavolat kde je. Co s tím, půjčil si sice mobila od místního staříka, zavolal nakonec kde je, ale v okamžiku kdy se organizoval svoz pilotů už nebyl k zastižení. Stařík se vytratil jak kouzelnej děda a Jezevcovi nezbylo, než jít po svých. Vlakem dojel do Mostu a potom pěšky asi 16km až na Ranou do kempu. Bylo 01:30hod. když se vrátil do rozjetý oslavy. Jo, jo, sliby se maj plnit :o)

Vladimírovi se taky přihodila ten den věc. Měl zaděláno na super výkon. Měl 1800m nad kopcem (asi 2300m n. m.) Doletěl k Litoměřicům, když tu najednou pod ním vrtulník, kde se vzal, tu se vzal. Znejistěl, co se děje? Raději přistál, pro jistotu. Ale i tak doletěl daleko. Škoda, bylo by to bývalo lepší.

To neděle byla o něčem jiném. Dal jsem si závazek, že to zase vyčichám. Vylezl jsem jako první. Odpočívám a sleduju co se děje. Bylo jasné po chvilce, že podmínky nebudou jako včera. Tentokrát přišel Jezevec už s tandemem, že jako splní sliby, poučen ze včerejška (nebo spíše již z dneska :o) ). Přifrčel i Vendis Prcavka a s pozdravem ”nazdar prciny“ ulehl a vydejchával. Pak pravil ”přišel jsem polétat, a když uvidím stoupák, nemilosrdně vykopávám každýho, kdo by mi v tom chtěl zabránit“ No nazdar, říkám si. To bude chtít morál.

Čichám, čichám a zrál jsem jak třešně z jara. Vezmu éro a jako první jdu na start. Rozfouknu to a vidím, Prcavka už se taky richtuje, stojí na hraně a kouká co já. Čekám na optimum. Teď, lup éro nad hlavu, loupnu otočku. Z poloviny otočky jsem už ve vzduchu. Bylo to přesně. Výtahem nad kopec, zatáčka doleva, ještě zahlídnu Jezevce jak s pasažerem připravují start. Říkám si, nebudu se mu plíst a točím rovnou stoupáček, pěkně plynule. Mám už pěknou výšku, Prcavka startuje, ale před kopcem to nebylo, tak šmíroval kde co a viděl mě jak si to šinu k výšinám. Stoupák jsem měl pěkně ustředěný a tak asi čtyřkou mydlím za kopec. Prcavka míří ke mně. Říkám si no nazdar. Krk mám málem vyvrácenej, abych viděl co dělá a odkud to přijde. Ale Vendis v klidu přiletěl, počkal až dotočím otáčku a zařadil se poctivě za mě. V tu chvilku jsem pochopil, že všechny ty škaredé pověsti, které o něm kolovaly, jsou opravdu jenom pověsti. Točíme spolu ve skupině. Měl výhodu, byl za mnou a viděl, kudyma to jde lépe než já, tak mně přetočil ještě asi o 30m výše. Když jsme dotočili, měl jsem asi 420m nad kopcem. Prcavka se oddělil a letěl si po svých. Já jsem se rozhodl, že to vodmáznu. Nasadil jsem na Milou, šlápl jsem do speedu a mazal pryč. Ale vono to zdechalo a já hnil a hnil. Na půlce mezi Ranou a Milou jsem se rozhodl, že se vrátím. Přilítl jsem nad kopec, měl jsem asi tak okolo 80m nad a vyhnívka pokračovala. Tak a bylo to v čudu. Tentokráte na celý zbytek dne. Byl to jediný dobrý interval toho dne a já to byl, kdo ho trefil. Hezký pocit to jo, ale odlet se nekonal. Dole mi kluci vynadali, páč mě sledovali a řvali ”je hele Skřivan to vodmázl, to není možný“. Bylo, ale nedotáhl jsem to. Ti mně dali :o( Možná, že Milá by mi taky dala, ale kdopak ví, kdo se v těch holkách má dneska vyznat.

Na závěr víkendu ještě Bohouš zjistil, že do karavanu se mu usídlily vosy. Takže než jsme odešli do Ponorky na véču, musel je vyhnat. Neměl si na sebe co oblíct, a v trenslích jít do hospody se mu teda nechtělo :o)) To by jeden nevěřil...