Sobota 19.7. a neděle 20.7. byly sice nádherné dni, ale každý o jiných podmínkách pro létání na paraklouzácích. V sobotu bylo hned od rána vidět jak se termika probouzí. Dělaly se krásné kumuly, což neklamně znamenalo ideální podmínky pro přelety. Ale po příjezdu na Ranou jsme smutně konstatovali, že vůbec nefouká. Uklidňovali jsme se, že po poledni to určitě příjde, tak jsme se vydali na kopec.

Slunce pralo jako divý, ale vítr nikde. Jarda Šembera zklamaně prohodil, že dnes to bude nejspíše o náhodě, že to bude chtít odstartovat při jakémkoli závanu, letět před kopec, a buď to přijde a vytočíš anebo shniješ na přistávačku a dáš si aspoň pivko. Ještě chvilku se lelkovalo. Jarda to nakonec nevydržel, oblékl se, přikurtoval éro a šel na startovačku. Spousta čumilů kolem mělo občas nejapný poznámky, ale Jarda nedbal a všechny je odbyl svým typickým milým úsměvem na němž bylo jednoznačně k poznání, co si o posměváčcích myslí.

Přišel závan, Jarda ledabyle hodil svého Addictiona nad hlavu a odstartoval. Udělal přesně to co říkal před tím, než se vůbec k něčemu odhodlal. Namířil to přímo přes lom ke Skleníku. Jedna otočka, při druhé to už stoupalo a pak plynule přes východní bouli k výšinám. Další jak to viděli okamžitě do toho naskákali a vydali se stíhat Jardu. Ostatní včetně mně i Bukače zůstali na zemi a čekali na lepší interval.

Nepřišel pak už žádný až do večera. Pěkně nás to vytrestalo. Jó kdo není připraven má smůlu. Z toho jediného intervalu v sobotu Jarda uletěl 71km a ostatní se pohybovali od 30km do 55km. My ostatní jsme vyhnívali ke Skleníku. Bukač byl otráven na maximum a pravil, že zítra jede na Černou horu.

Večer byla velká oslava na počest přeletářů. Jarda se ukázal jako grant a pohostil nás pitím až do pozdních nočních hodin. Únava se dostavila a tak jsme se šli uložit na motokros pod širák.

Ráno Jarda pravil: sakra, ani nevím kolik se toho vypilo, bojím se ukázat ve Skleníku, ten účet nechci vidět. Ani jsem se mu nedivil, bylo to nakonec za třetinu první ceny Ranského poháru :o) a Jarda to dotáhl až do konce. Nasadil vysokou laťku, jestli ho někdo překoná, tornádo v kešeni ho nemine :o)

Neděle se probouzela do krásného slunného dne, ale bez mráčků. Úplně čisto. Před polednem se začalo rozfoukávat a v poledne už dunělo. To je teda změna. Zatraceně. Bukačovi jsme tu Čerou rozmluvili, tak se zapřel jak beran, že jako dneska musí něco dát. Milan Eibl přifrčel nahoru a pravil, že na nic nečeká a jde na to protože tušil vítr ještě silnější. Bukač mu povídá, že vlak pojede v 11:23 a tak tedy Milan chvilku počkal na termický stín a loupl to do vzduchu. Chvilku se vozil podle kopce a potom stoupáček zesílil i vítr zesílil a Milan se tedy vydal na cestu. Bukač se teprve strojil. Dunělo jak prase a moc se nám to jeho odhodlání nelíbilo. Ale on nedbal loupl to nahoru. Kupodivu hnil, ale jenom chvilku. Říkali jsme si, že aspoň jeho anděl strážný má rozum. Ovšem vyhnívka se nekonala. Stoupák se dostavil včas a Bukač to vytáčel za stálých klapanců za kopec. Bylo to opravdu pro silný morál. Spíše se to pohybovalo tak někde okolo rapl módu. Nicméně to zvládl bravúrně a nakonec z toho bylo 30km. Opravdu pěkný výkon, ten den byl pouze pro velmi odvážné piloty.

Večer u pivka přišel Milan za Bukačem a vytkl mu, že těch 11:23 byl osobák, a že rychlík, do kterého Bukač nastoupil, mu takticky zamlčel. Milan v těch podmínkách totiž uletěl necelých 10km.

Po osmnácté hodině vítr trošku povolil, tak ti co ještě nebyli tím pařákem zdrceni šli ještě na kopec.