Víkendové dostupy

Na sobotu 12.4. byli svoláni na Ranou všichni lítači, jejich přítelkyně a kamarádi na brigádu (Vítkův pěkný článek). Sešlo se asi dvacetpět lidí s všemožným zahradnickým nářadím. Cílem bylo odstranit co možná nejvíce sňůry trhajícího plevelu ze startovaček i přistávaček. Hned z rána bylo odporně vlezlo, mlha a vlhko, takže nikdo nebyl rušen zbytečně pěkným počasím a mohli se soustředit na úkoly, které přiděloval Vítek. Těsně po poledni brigádnické úsilí skončilo, všichni se sešli ve Skleníku, kde dostali zaslouženou odměnu ve formě polívky, pečiva a pitiva. Obloha se začala čistit, vypadalo to nadějně, tak jsme se začali postupně trousit na kopec. Tento den termika nebyla nijak výrazná, některým se podařilo dostoupat asi do 200m nad kopec. Bohouš se konečně pochlubil svým novým Fénixem. Temně modrý Olaf, jak říká, se žlutými klíny, takže když prosvítá slunce, tak se klíny přebarví na fosforovou zelenou. Zajímavé řešení, rozhodně si ho nikdo nesplete. Štěpán sliboval večerní pasátek. Že prý těsně po 17 hodině to začne fungovat. A tak všichni v tuto dobu čučeli na ukazatel síly větru jak do televize, ale pasátek nikde.

To neděle, tak to byla jiná káva. Opravdu si také začínám myslet, jak říká Bukač, že existuje předpověď pro čechy a speciálka pro Ranou. Už od rána slunce, vitr pofukoval a okolo poledního začal sílit. Přidával na nárazech. Termika začala fungovat někdy tak silně, že na startovačce se bylo opravdu na co dívat. Někteří dokonce prohlašovali, že vlastně už ani letět nemusí, že mají už adrenalínu dost i tak. Laco měl smůlu. Při startu do termického poryvu si nešikovně přisednul ruku a zlomil si ji v zápěstí. Rosťa ho naložil a odvezl do nemocnice na sádru. V podvečer se vrátili a pokecali co a jak. Šest neděl v čudu. Ranský lazaret se rozrostl o dalšího. Ten první je Jarda. Ten si přisedl ruku pří chůzi do kopce. Tomu se dá těžko uvěřit, škobrtl o kámen, bágl ho nějak převážil a upadl si na ruku.

Létalo se hodně vysoko. Některým se podařilo do 1500m i více a prý to nosilo všude. Několik takových intervalů bylo určitě. Většinou to chodilo do 400 - 500m. Nikdo se však neodhodlal to odpálit na dolet. Marcel s Tomášem nakonec vyrazili, ale dál od kopce již nic nenašli a chtěli se vrátit. Nedoletěli a přistáli asi 4km od Ranského vrcholu. Škoda, měli přistát tam kam dolítli, byl by aspoň pohyb v tabulce. Termika byla někdy tak výrazná, že i přistání bylo občas dost obtížné. Mě to protáhlo asi dvacet metrů po zemi jak závodní jachtu. Než jsem stačil zrušit Gladiatora přišel poryv a už jsem jel.

No a večer to Štěpánovi konečně vyšlo. Pasátek přišel přesně v 17:00hod. Začal nesměle na 4,5m/s a pomalu sílil. Paráda, když jsem odcházel, foukalo 6,5m/s. Fakt zajímavý jak to funguje a kde se to bere, a ta výdrž.