Bez mapy do Maroka

Je tam bájo lítání, řekla mi Renča Kuhnová. A tak protože mám papíry v čistírně, vzal jsem Fandu coby řidiče a vydali jsme se do slunné Andalusie. Fanda je mastňák a tak jsme sebou táhli ještě karavan s ložnicí, sprchou a kuchyňkou. Po mých akcích s batůžkem a dvěma tatrankami v Amazonii jsem si připadal jak na výletě německých důchodců za 50.000 euro. Skousnul jsem i cestovní rychlost 60km/h jen abych si zalítal. Po třech dnech jízdy jsem si „zasvahoval“ v Algodonales na trochu větším brdku než je Raná a protože počasí nevěstilo nic dobrého, rozhodl jsem se: je třeba řádné dobrodružství!

A tak vyrážíme dál. Při prohlídce Gibraltaru dochází k prvnímu velkému incidentu. Můj mírumilovný pes Bill, po kterém opice házejí mrkev, se rozzuří a rozhání kvílející skupinu po vrcholu Gibraltarské skály. Tohle se nelíbí strážci parku a jsme tedy „požádáni“ abychom vypadli.

Vrháme poslední pohled přes úžinu a je nám jasné, příští cíl AFRIKA!

Během hodiny jsme na trajektu a já Fandu uklidňuji, že mapa není to nejdůležitější.

Přijetí v Tangeru v Maroku je trochu problematické. Nejdříve se snažíme ujet celníkům, protože ty orvaný arabové považujeme za přístavní bezdomovce. Potom se dozvídáme, že nám chybí vízum. Vše řešíme souhrným úplatkem 7éček dalším podivně oblečeným přístavním bezdíkům, kteří vše bleskově zařizují. Oficiální policie tomu všemu netečně přihlíží.

Když se konečně otevřou ocelová vrata přístavu, je nám jasné, že tato země bude ten správný adrenalin.

Můj první berberský kámoš se jmenuje  Brahim a za dvě eura a dvě piva nás nechal přespat na parkovišti Mac Donalds, provedl nás Tangerem a dává první rady co můžem, co možná a co raději vůbec ne.

Dozvídám se složení obyvatelstva, jazyky, kterými mluví a konečně máme i mapu. Na rozdíl od Franty jsem ve svém živlu. Ten se slovy „nechci aby mě ukradli karavan“ sedí  převážnou část našeho pobytu uzamčen v autě.

Naše cesta je jedno velké dobrodružství. Postupně projíždíme střední a vysoký Atlas a po třech dnech končíme na Sahaře. Díky boudě (karavanu), kterou sebou táhneme jsme všude okamžitě středem pozornosti. Místy kopírujeme trasu Dakaru a místním říkáme, že jsme komisaři, kteří testují, zda se tudy příští rok pojede. Všude jsme přátelsky přijímáni a zváni do hliněných příbytků na čaj. Má to jediný háček. Jakmile sedneme, už není šance, že by jsme odešli a  něco nekoupili. A tak se karavan pomalu plní 520 milionů let starými zkamenělinami dinosauřích zubů, trilobitů, koberci, nádhernými kameny, které můžem tak maximálně věnovat národnímu muzeu a dalšími cetkami. Kupujeme sadu nádobí, speciální servírovací mísy a ve vysokém Atlasu se nám snaží střelit nějaké to kilo haše. Začínám uvažovat, že si na Rané zřídím krámek s Marockými suvenýry.

A pak konečně Sahara. Písečné duny  dosahují několika set metrové výše, Tuaregové nás za 30éček nalodí na velbloudy a jedem. Ještě že jsme odmítli dvoudenní trek. Po hodinové jízdě nadšeně přesedám do auta.

Náhorní plošina mezi Saharou a velkým Atlasem je neskutečná. Až k obzoru se táhne vyprahlá rovina, do které se občas zařezává koryto před miliony let vymleté  řekou. Na dně v hloubce 200-300m je zelený ráj. Palmové oázy  s hliněnými vesnicemi, kterým vévodí kasbachy, rodové pevnosti z hlíny. Mé srdce dobrodruha neodolá a tak se proplížím k  vstupní bráně a tiše se vkrádám dovnitř. Kasbach je pravoúhlá stavba cca 150m strana, hradby bez oken vysoké 10-15m. Z malého vstupního nádvoříčka  se rozbíhá pravoúhlý systém tmavých chodem bez oken. Jdu takovou chodbou, dotýkám se stěny a postupně po 3-4m narážím na jednotlivé dveře. Až zabloudím. Najednou se proti mně  vynoří postava v tradičním berberském hábitu a já blábolím anglicky, že mám hlad a žízeň. Uchopil mě za ruku a tajemným systémem chodem mě zase vyvádí ven. Tak takhle jsem se už dlouho nebál. Venku sedí Fána uzamčen v autě a  odolává žebrajícím dětem.

Márakech. Můj další „báječný nápad“. Tohle dobrodružství až někdy jindy. A lítání? U Marakeche jsem si sletěl brdek o něco vyšší než Raná.

Vivat Maroko. Už se těším na příští výlet!