No tak aby jste neřekli, že jsem větší morous než Jezevec, tak teda něco o tom Mravenci v sobotu.

Ty fotky jsou asi z 10 minut před prvním letem. Teda von to moc let nebyl, spíš bych tak řekl, řízený pád do dvoumetrovejch kopřiv.

Při tlapání na startoviště jsme řešili zda startovat na jih (fotky) či na západ jako obvykle. Zdálo se, že to jde od jihozápadu a obě startovačky jsou použitelné.

Chvilku jsme vysedávali a pak mi vytekly nervy, jak říká Malin, vypsal jsem PT Mravenec-Č.sedlo-Branná-Mravenec a hupsnul jsem do toho (za neustálého focení Jirkova, za češ mu nyní děkuji velmi). Nádherně jsem trefil klesák a když už jsem měl pocit, že ty stromy pode mnou jsou hloub jak 50m, a že přece jenom neletím v rotoru, ups, einklap, houpačka a zase vidím šištičky pěkně z blízka. Bylo mi jasné, že ten hřeben na západ nepřeletím. Na třicetimetrové stromy se mi nechtělo, dolet do Vermířovic nejistej, zbývá tedy točeníčko rotoru a důvěra v báchorky že přeci ty závodníci……

Po 10 minutách jakože nahoru 40m, hledáníčko vrchlíku, 40dolu a to celé na druhou, mi vytekly nervy podruhé a hurá pokus o Vermířovice. No nedoletěl jsem, ale na tý sjezdovce široký 15m se sklonem 30 stupnů a půlmetrovým mraveništěm uprostřed co už tam teď není to bylo nádherné. Ještě jednou se omlouvám mravencům, že se museli slejzat z okruhu asi 20m, ale trest následoval při průchodu kopřivami, co připomínaly Trifidy z tý knížky – hold revma už nikdy asi nedostanu. Štěstí se na mě usmálo při stopování. Hoši co zrovna potřebovali projet auto přišli vhod až na to, že to tomu parašutistovi chtěly ukázat a tak jsem zažil konečně ten adrenalin. Ten zatracenej Word furt vopravuje moje nespisovnosti a nechce mě nechat psát háčky.

Po hoďce jsem byl znova nahoře, ale už to bylo zadeklovaný a tak se žádný trojúhelníky nekonaly. Pár drsnejch místních borců na padácích značky UFO (co nedržej rovně ani při voleji) sice dotáčely černočernou základnu, ale na to já jsem měkoň. Dole jsem na ně uhodil, že chci vo těch hadrách všechno vědět a taky jsem se toho hodně dozvěděl, ale to je na jiný povídáníčko. Pak přistával David Brizský a jeho spirála až na zem byla nádherná.

Při kávě v tý cukrárně naproti Tygrovi jsme pocítili chutě přeletové a tak jsme se rozhodli: Jirka Valenta, Marek a Já na slet do vesnice na druhý straně hřebenu. Bylo to hezký a klidný. Ačkoliv po mém poledním dobrodružství mě museli ukecávat na tu stranu ještě jednou startovat. Ten stoupák, co tam v 19:00 neměl co dělat, byl taky fajn a tak u toho vykuleného dědy co má tu jedinou posekanou louku zbylo ještě na houpáníčko. Babča byla taky fajn a přesto, že moc neslyšela, projevila se jako faninka parašutismu, jen s tím neexistujícím letadlem „ze kterého jsme přeci museli vyskočit“ to jaksi nechápala.

Marek přistál přímo na silnici, aby si náhodou neurousal svýho Solida teda Bolida. Jirka radši u hřbitova, kdyby něco, tak aby to náhodou neměl daleko.

Cestou domů v Jirkovým teréňáku jsme usoudili, že to byl prostě prima den.

Jo a taky mám vyřídit, že pozdravujou všechny na Rané, a že to grilováníčko bylo fajn.

Tak jsem zase tady na Raný a jak zpívá Mejla Hlavsa: ”Jen to hovno se zase vrátilo zpět“