Dolomitman

Při jedné zimní vyjížďce s Valdou a Ivošem jsme se domluvili, že bychom mohli zkusit Dolomitmana, já i Ivoš už jsme ho jeli v roce 2003 (já padák a Ivo běh). Valda se strašně těšil, že by si letos mohl zkusit padák a já se rozhodl, že budu dělat manažera teamu, co bych se zbytečně potil že…

Hned na jaře jsme se přihlásili, abychom to stihli, protože cca 3 měsíce před závodem už bývá plno. Celkem startuje kolem 120 teamu a jsou zde 2 kategorie – amatéři a profesionálové.

V amatérech je zhruba 100 teamů a v profících 15. Rozhodli jsme se jít do profíků, protože skončit 15ctý je přeci lepší než 100tý. Profi team sponzoroval renomovaný eshop s chovatelskými potřebami www.veverak.cz

Po delším shánění se nám podařilo sehnat kajakáře Honzu, ale pořád nám chyběl cyklista. Nakonec sem se nechal zviklat a rozhod sem se, že kolo pojedu já, přestože žádný velký cyklista nejsem, ale co by bude to výzva.

Celé léto jsme pilně trénovali, teda já spíš ladil kolo a těšili sme se na pěknou dovolenou v Alpách se super polítáním, kolem, chozením po horách, atd., zakončenou drsným závodem (motto závodu „Jen ti nejtvrdší pod sluncem“)

Tento rok jsem se rozhodl, že nebudu lítat, protože jsem na rodičovské dovolené a nemám na to čas, a tak  jsem prodal veškerou výbavu. Ale ject na Dolomiťáka a ani trošku si nepolítat mi přišlo líto a tak jsem si ke kolu přibalil ještě starýho Lifta půjčenýho od kamaráda.

29.8. večer jsme se všichni vydali ve 2vou autech na Lienz, kde se Dolomiťák koná. Dorazili jsme tam kolem poledne, ubytovali jsme se v mobilním domku v kempu v Amlachu a hned jsme se všichni rozprchli trénovat. Já a Valda jsme drapsli padák a hurá na kopec, Ivoš si šel projít trasu běhu a Honza skočil do Drávy. Já s Valdou sme si dali 1/2hodinový sletík a byli jsme nadšeni krásným rozhledem.

Druhý den jsme si koupili celodenní permanentku a znovu jsme vyrazili na kopec trochu se sklouznout. Já přistál na oficiální přistávačce u lanovky, ale Valda mi někam zmizel. Myslel jsem, že buď letěl do kempu nebo přistál jinde. Když jsem došel k lanovce, tak jsem očekával, že na mě bude Vláda už čekat, ale nebyl tam. Napsal sem mu teda sms, kde se fláká a jestli je v pohodě. Cestou nahoru mě zastihla odpověď „přistál sem na stromě, mam roztrhanej padák“. Buch ho to už je má 5tá nehoda s Valdou, já mu snad fakt nosim smůlu, nebo je fakt takový nemehlo?

Když jsem přijel do kempu, tak už tam Valda byl a spokojeně si pokuřoval. Přivezli ho policajti, kteří na místo nehody, mezi paneláky, dorazili během 2minut a hned po nich taky záchranka. Valdovi nebylo vůbec nic, ale padák byl nadranc .

Uvažovali jsme o jeho provizornim sešití, ale byl trhlej moc…

Další den jsme šli potrénovat kolo, nechtěl sem jít lítat sám a ještě jsem doufal, že kolo pojedu já, což mě brzo přešlo.

Výjezd do kopce o délce cca 8km nezní nic moc, ale když při tom máte překonat 1600m výškových, tak to dá docela zabrat. Nejlepší závodníci to dělají při závodě za 1:30 nahoru i dolů, no a my jsme si to dali nahoru na pohodičku za pouhé 3hodinky z čehož polovina byl výšlap s kolem na rameni. Když jsme se přiblížili k vrcholu, tak začínalo poprchávat a občas zazněl hrom. Já se vydal urychleně směrem k sjezdu, ale Valda se postavil pod nejvyšší místo na kopci, ohromný kříž a začal fotit, zřejmě je supravodivý nebo má dobrou pojistku, naštěstí ho žádný blesk netrefil. Když jsme se konečně vydali po sjezdovce dolů, Valda pořád remcal že sklon 45stupnu se mu nezdá, byla tráva už hezky navlhlá a krásně to klouzalo pokud člověk přibrzdil. Po 10minutách sjezdu se Valda krásně natáhnul, ohnul si sedačku, trojtác, zarazil si pořádně vidlici a lehce si narazil ruku. Takže to byla moje 6stá nehoda s Valdou. Kolo jsme následně opravili, sedačku jsem narovnal, z trojtacu šla využít jen nižší kolečka (ale na největší se v těch kopcích stejně jet nedá) dotáhli jsme vidlici a teď už radši po lesní cestě jsme pokračovali dolů. Valda značně zaostával, ale to víte byl z toho pádu trošku otřesenej. V kempu jsme opravili trojtác a uznali sme kolo schopné dalšího provozu.

Nebudu vás dále unavovat popisem zbytku týdne, prostě jsme trénovali a těšili se na závod, až ukážeme co v nás opravdu je…. Valda ani já jsme nesehnali jiný padák než jsem měl sebou já a protože jsem o 20kg těžší než Valda a mám k tomu i odpovídající velikost padáku, rozhodli jsme se, že poletím já a Valda pojede kolo. Nakonec sem byl celkem rád protože ten výjezd na kopec vopravdu není žádná slast.

Ivoš běžel výborně výběh zvládl za 02:09:53,8.

Se mnou na padáku to bylo trošku horší běh se standardnim padakem a sedačkou do kopce není mou silnou stránkou. Celkem sem to ale zvádl akorát sem přistával po větru takže sem se netrefil na hřiště fotbalové, ale dětské tj. do pískoviště.

Kajakář si vedl zdatně a na to že měl blbou loď, samozřejmě nejhorší ze všech závodníků, tak se neutopil – což je úspěch.

Následoval Valda na kole…

No jak už víte z předchozího k jeho velkým „přednostem“ patří sjezd – ten prostě miluje. Takže po ¾ trasy se Valdík na sjezdovce vytřískal a vykloubil si palec na ruce. To je malinko nepříjemná záležitost, takže požádal pořadatele jestli by mu ho nehodili zpátky. Pořadatelé mu ho sice nahodili zpěz, ale zároveň mu sebrali startovní číslo a nedovolili mu pokračovat v závodě…

Tak a to je vše nakonec nás diskvalifikovali, takže nejsme ani v celkových výsledcích. Pokud se budete dívat do výsledovky, tak zjistíte, že sem nedojel já a Valda „doletěl“. To je totiž tak termín na změnu závodníků už vypršel, takže sme se prostě prohodili a pořadatelům nic nehlásili.

Sportu zdar – příště jedem zas a Valda by moh zkusit kajak, myslim, že tim nic nezkazíme.