2 Tage in Tirol
Venku je humus, že by psa nevyhnal, ráno tma jak v pytli, ani
se jednomu nechce vstávat, a odpoledne, když jedu z práce, zase už tma.
Jen z monitoru se na mě šklebí fotka… Červenec, na zemi pětatřicet
stupňů, ale nahoře, ve 2300 m ASL, docela příjemně. (Pozn. … pravda,
mezitím už začalo jaro – snad už na furt, ale do léta je pořád daleko.
BTW článek jsem psal někdy v listopadu.)
Na Koessen jsem narazil poprvé kdysi dávno v Letectví, když
tam bylo jakési MS rogalistů. Pak mi to jméno někde zapadlo na dno
paměti. Až když jsem se začal zajímat o pojištění na létání se zase
vynořilo. A spolu s ním i chuť se tam (nebo i někam jinam, kde jsem
ještě nebyl) vypravit. Jo, to se řekne! Jenže jakmile začalo být
počasí, přišly daně, pak pro změnu práce, takže zas nebyl čas, pak pro
změnu zase začalo být hnusně, pak zase něco jiného… a pak přestaly
jezdit lanovky a přišla zima. Jo, ještě taky mezi tím, s už
naplánovanou cestou, začalo stávkovat auto. No, prostě loni to nějak
nevyšlo.
A letos to začíná podobně. Dokud je počasí, nejezdí lanovky,
pak začnou a zase se zmrví počasí, pak není čas a tak kolem dokola. Až…
pohled do kalendáře, na předpověď a je to tu. Jsou sice prázdniny a o
Koessenu jsem četl a slyšel, že je tam dost narváno, ale v týdnu to
snad taková hrůza nebude. Už týden dopředu hlídám kameru a vypadá to,
že pár lidí kolem můžu čekat, ale davy a la Raná nebo Annecy snad ne. A
už je to tu – v práci píšu, že tam do úterka nebudu. V sobotu jedu na
Ranou, funí jak z mamutí prdele. Jindy bych to asi těžce nesl, ale
tentokrát mě vidina velkých kopců trochu uklidňuje.
V neděli jsem slíbil, že budu doma a večer chci vyrazit.
Plánuju vyrazit tak okolo šesté večer, abych minul nedělní nával na
silnicích. Sice pojedu proti, ale stejně. Jak pobíhám po bytě a hledám
věci, zakoukám se na bondovku v televizi. Pohled na hodiny – je to v
klidu, času dost… jenže! Při každé změně času některé hodiny zůstanou
nepřeřízené. A přes léto jsou to tyhle! Takže je půl osmé. Tak nic,
házím věci do auta a jedu. V předtuše hladu se stavuji na housku s
karbošem na Smíchově. Do Strakonic je to v klidu, ale dál to moc neznám
a za Vimperkem chci někde v lese přespat. Pořád se mi nic nezdá a
hranice se blíží. Pak vidím plácek vedle silnice v takovém údolíčku.
Zajíždím ke kraji a lehám si do kufru. Je mi horko, i teď je přes
třicet stupňů, nemůžu spát, furt mě někde něco tlačí, nemůžu si
natáhnout nohy, tak si nakonec lehám napříč přes auto na zadní sedačku.
Konečně usínám, ale za dvě hodiny se probouzím zimou. Až když si
obléknu kombinézu, dá se spát dál. Stejně za chvíli vstávám. Ráno, po
pohledu na GPS, je mi to jasné – prostě ustlat si v nejvyšším místě
silnice a ještě v dolíku nebyl ten nejlepší nápad. Jo, chybama se
člověk učí.
Cesta dál je v pohodě. Na hranicích nikdo neprudí, přes
Německo se jede v klidu – vesnice jen jednou za hodně dlouho, i po
normální silnici se dá jet. Před rakouskýma hranicema v lesích jsem
docela brzy, tak na chvíli stavím. V Koessenu jsem asi v deset ráno.
Kupuju permanentku a jedu nahoru. Už od kasy jsem zahlíd pár lítačů,
takže snad nejsem v blbou chvíli na blbým místě. Od lanovky je to na
start pár kroků. Jenže ouha, do vzduchu se nikdo nehrne. No, aby jo,
když vůbec nefouká. Snažím se zaslechnout a porozumět, co říkají
místní. Hmm, je to stejný jak v sobotu. Takže, jestli dobře chápu, nic
moc. Sedám si na batoh, čekám a koukám, co se bude dít. Občas někdo
startuje, ale že by to byl důvod se tam hrnout, to zas ne. Pokukuju po
pytlích a flérách – jsou tu okolo čtyři a pokud neukazujou souhlasně
dolů z kopce, ukazujou každá jinam. No, to bude dílo.
Dávám se do řeči s nějakým holanďanem, má tu kurzíky, které
právě odstartoval. Ptá se na co čekám. Říkám, že se mi to nelíbí.
„Proč“ „No, vždyť nefouká!“ „To je dobrý. Zvedneš to a běžíš.“ „No, to
je právě to. Neběhám tak rychle.“ „Aah! You are lazy!“ No, odhalil mě
rychle. Ale má pravdu. Tady asi budu muset svoje a Gekovo pravidlo tří
kroků porušit. Nedá se nic dělat. Rozkládám padák, čekám až aspoň
trochu dýchne proti, zvedám ho (i to se podařilo) a snažím se běžet.
Hlavou mi běží Kulichovo hláška „Tak co, už umíš starty“ Jo, pokud
fouká, tak to jde, ale tohle je „vítr“, při kterým ani nemá cenu
vylejzat ze Skleníku. Padák už letí, je to dobrý. Jak mě zvedne ze
země, zhoupnu se a to mě posadí do sedačky. A vtom se samozřejmě
prosedne. Zapadlej v sedačce toho samozřejmě moc neuběhnu. A blíží se
ohradník na spodku startovačky. Přece to teď nezruším, nehledě na to,
že bych si nabil hubu. Zvedám ruce, padák se rozjíždí, sedačkou
chvílema škrtám o trávu. A ohradník se blíží. Teď! Ruce pod prdel a
jsem nad ním. Ufff! Tak tohle víckrát opakovat nemusím. Ve vzduchu
opravdu nic není. Pár bublinek a za chvíli jsem dole.
Zachovám se typicky česky – když už jsem si tu lanovku
zaplatil, tak jedu nahoru. Nahoře je už ale situace úplně jiná. Na
severní startovačce furt sedí tlupa lidí a čekají. Pořád nefouká. Aby
jo, když fouká od západu. A to tak, že dost. Dojdu k západní
startovačce, chvíli sleduju a mezitím rozbaluju padák. Sakra, na co
všichni čekaj Vždyť to jde skoro na komoru. A silný je to akorát. Jeden
startuje, dva, co byli na kraji to balí. Kus za hranou to zvedám, dojdu
na kraj a jsem ve vzduchu. Hlavou mi běží varování z flugberge, že do
toho údolí se nemá lítat. Jenže je nás tu víc a celkem to tu nosí,
zatím se odtud dá dostat, takže to je dobrý. Stejně to na nic moc
dlouho není. Mám strach jít až ke stromům a tak jsem za chvíli dole.
Třetí let je už jen kopií toho prvního, až na to, že na startu
nepředvádím žádný tatrmánie.
Přistávám a vypínají lanovku. Tak teď najít nějaký bydlení.
Mám z webu seznam pensionů, tak to zkusím. Přijíždím k prvnímu, ptám
se, jestli mají na jednu noc volno. Mají, můžu si i vybrat jestli chci
s balkónem nebo ne. Jako by to nebylo na jednu noc jedno. Ještě jdu do
vesnice na večeři a přemýšlím, co zítra. Jestli to bude vypadat stejně,
tak to není nic moc. Tak bych se moh jet podívat do Westendorfu. U
snídaně se potkávám s němcema někde od Stuttgrartu – on taky lítá.
Chvíli kecáme, říká, že včerejšek opravdu za moc nestál a že čeká, že
to bude lepší. Chvíli přemýšlím, ale pak se rozhoduju vyrazit.
Zvědavost zvítězila.
Po desáté jsem v Westendorfu, kupuju lístek a jdu na lanovku.
Než nastoupím, vidím, vidím, že proti mně jedou dva lidi s báglama.
Ptám se co je za problém. „Stark wind aus sued“ Hmmm, jak jih vždyť ten
start musí být na sever. No, zkusím to, jedu lanovkou nahoru a… Sakra,
odkud se tu dá letět Chvíli koukám do mapy na zdi, moc chytrej z toho
nejsem, ale vyrážím nejpravděpodobnější cestou. Je to tady bomba pro
děti, naučná stezka se zvířátkama, co se různě hejbou a dělaj
nejrůznější pazvuky a podobně. Ale už jsem nahoře. Rychlý pohled okolo
a támhle vidím bágl, takže se tam půjdu podívat. Nad startem sedí asi
pět borců a cosi řešej. Celkem pofukuje, ale nepřijde mi to moc silný.
Dole se asi dva připravujou. Mezi tím se dávám do řeči s chlapíkem, za
chvíli přijde ještě kluk s holkou. Všichni tvrdí, že to bude dobrý.
Říkám si, že není na co čekat a že si to aspoň sletím, abych viděl co a
jak. Sleduju ty, co si to tam chystali, jeden odlétá, dívám se, kde ho
to zvedá, ale je ještě brzy a tak hnije. Ten druhý tam s tím zápolí a
pak to vzdává. Rozbalím to o kus výš a jsem v luftě. Letím dopředu, kde
jsem viděl, že to trochu zvedá. Není to nic moc, ale aspoň to. A dál už
nic. Letím na přistání, balím a jedu nahoru.
Než se tam dostanu, už to nosí. Než odstartuju, sleduju
nějakýho švýcara, jak se snaží dostat do vzduchu. Teď si uvědomuju,
kolik jich tady je. Asi jim jejich hammetermik nevoní…. V klidu se
připravím a letím. Tam co byla ráno bublinka, je teď šprajc jako blbec.
Za chvíli jsem nad startem. Jen si musím dávat pozor na toho švýcara.
Ne, že bych lítal vždycky košer, ale na tohle asi nemám. Radši pryč od
něj. Naštěstí to nosí všude (jak já tuhle větu nenávidím – vždyť to
není pravda!). Začínám mít roupy. Co kdybych letěl támhle dozadu Jo,
tam to jde, zpátky je to horší, už jsem pod úrovní startu. Ale už vím,
kam letět a odkud jezdí výtah nahoru. A teď ještě nabral na síle…
2100…2200…2300. Takhle vysoko už jsem dlouho nebyl. A co zkusit
přeskočit to údolí na Hohe Salve. Už před chvílí jsem koukal, jak tam
někdo letí. Takže vyrážím taky. Jenže skáču tak do půlky kopce. Hledám,
kde by to mohlo nosit. Jenže nic. Abych dolít aspoň na přistávačku. V
půlce údolí to začne zvedat. No sláva. Doletím ke kopci a začnu
svahovat. Bohužel se ke mně přidává další ze švýcarů. V okamžiku, kdy
se škrábu nahoru osmičkama, začne točit a vyžene mě odtamtud. Naštěstí
se udržím vedle, nechám ho odletět a zvedám se dál… hospoda….
sjezdovka….vršek kopce…2100…2200…2300...2400. Pokouším se znova dostat
se na Hohe Salve, ale furt se nechytám. Už jsem ve vzduchu přes dvě a
půl hodiny, takže letím na přistání. Jenže mě to nechce pustit dolů.
Tak se ještě trochu zvednu a zkouším si spirály, u nás je mi na ně líto
výšky. Konečně sedám. Těsně přede mnou sedá borec, co jsem se s ním
ráno bavil. Kecáme, získávám od něj další rozumy. Přes údolí to není
problém, jen musíš vědět kam si letět pro stoupák.
Sedám do auta a jedu domů. Tentokrát je cesta přes Německo
nekonečná – Chiemsee… Altoetting… Passau…. hranice. Sakra, že já jsem
neměl víc času. I když předpověď už dál moc dobře nevypadala. Ale i tak
to stálo za to. Jen se tam dostat častějc.
Navigátor
|