A teď se konečně dozvíte, jak to bylo doopravdy!

Jelikož já, jako jediná střízlivá, si to dobře pamatuju. Neboť předpokládám, že články od Dvořky a Skřivana jste již pročetli, vyjádřím se pouze k některým bodům a jemně poopravím mylná tvrzení těch, kteří by si z  tohoto výletu nepamatovali téměř nic, kdyby nebylo fotek. A Skřivane, chraň Tě ruka Páně, z toho článku něco vypustit!

Cesta na Kládu byla celkem v pořádku. Alíla mě celou dobu mlátila berlema po hlavě, že se moc táhnem a že i na vozejku by tam byla rychleji a tak jsme v zájmu úspory času braly železniční přejezdy  šedesátkou. V alkoholu mi ještě zůstalo spousta zbytkové krve z předešlé noci a tak, kdykoli jsme potkali policejní vůz, rychle jsme zapnuly raketový pohon na 240,aby si nás poldíci nevšimli. Jelikož nejnovější navigační systém “prst v mapě“ fungoval neomylně, na minutu přesně jsme zaparkovali před hotelem Sýkora. Uvítací výbor Skřivan a Vladimírek přednesli zdravici a vocucali nás  a tím byla celá akce zahájena. (Kdyby tam byl i trenér Bohouš, určitě by součástí zdravice byla i plácanda po zadku) Vladimirka chválím za mimořádně vyvedenou foukanou ondulaci, kterou by mu nevyrobil žádnej pasát ani jinej vítr a odteď měním kadeřníka. Ale fakt mu to seklo.

Prohlídka Kládičky byla příjemná, akorát tam byla šílená kosa, takže dokonce i Skřivan měl hejla na nose. Myslím, že takového povyku a hulákání zažil hrad naposledy někdy za Přemyslovců. (anebo když tam byl Dvořka minule na medovině). Bohužel, Skřivanovo cvrlikání bylo ihned v zárodku necitlivě potlačeno nepřátelskou průvodkyní, takže už jen tak tiše pípal, což je pro naše vzdělání velká škoda, jelikož jsme se jistojistě mohli dozvědět spoustu zajímavých a zaručených historických faktů a událostí. Asi největší pozornost vzbudila u kluků 140 let stará kopie železné panny. Zřejmě proto, že pannu už dlouho nikde neviděli a 140- ti letou ještě nikdy. Dvořka se pokoušel do ní vstoupit, ale jelikož naši předkové neznali velikost XXL, nezdařilo se.

 Po tomto silném dojmu jsme zapluli do Sýkory. Majitel hotelu byl velmi vstřícný. Vyčlenil pro nás speciální zvukotěsnou společenskou místnost, což jsme zprvu považovali za milé gesto, ale pak jsme pochopili, že to byla prozíravost. V zájmu zachování bontonu ve svém hotelu jistě nechtěl, aby se mu po chodbách proháněli transvestiti s pětikorunou v zadku. Abyste tomu rozuměli, Skřivan si nemohl nechat líbit Vladimirkovo perfektní hlavový ofuk a tak, aby ho předčil, pěkně se namaloval a načesal (jak sami vidíte na přiložených snímcích, vypadal opravdu šťastně) a pak běhal po přítomných a tvrdil, že má v prdce kasičku, ať mu tam vhodíme drobné mince, že prý se po vhození ozve cosi jako písnička. Jelikož byl právě po  vydatné večeři, uvěřili jsme. Jedna slečna mu tam dokonce chtěla strčit tisícovku, ale on je charakter, tak si ji nevzal.Leč zvuky se prý dostavily až v noci v posteli. Přísahám, že u toho jsem nebyla. Nevím sice, jak to bylo s Alílou, jelikož její svetr se našel jako kompromitující materiál v klučičím pokoji. Ale nepřiznala se a kluci taky ne. Abych to shrnula, Vlastík má odteďka novou přezdívku – Vlastička Skřivanová. Tento převlek mu vynesl účinkování v pořadu “Na vlastní oči“ a nominaci do soutěže MISS world 2004. Na Ranou už prý jezdit nebude, jelikož  se musí naučit chodit po molu a navíc už mu záleží jen na světovém míru.

Dvořkovi uděluji titul Bůh srandy za sepsání vynikajícího článku na flyingu, Skřivan už titul má, Alílu prohlašuji za poblijónka jednonožku, Vladimirka opravuji dle jeho přání z Žirinovskeho na Malinovskeho a sebe za nic, jelikož jste díky všem svatým neviděli ty ksichty, co jsem dělala do foťáku. Quasimodo by se neměl za co stydět.

A zbytek se už nikdy nedozvíte, protože se mi chce spát. Tak čau, už se na Vás v sobotu těším.