Moravský demižón 2003 očima Bukače

V pátek bloudím přecpanou Prahou, abych naložil Skřivana, se kterým vyjíždím na pro nás oba první návštěvu legendárního Moravského Demižónu. Po cestě jěště nabíráme Romana “Vaňouse”. Skřivan má celou cestu óbr hučáka. Pomalu se stmívá a my míříme směr Vracov, kde mám “složit náklad”, mám plný kufr papírů a Tuck mi musí opravit stěrače. Po cestě potkáváme déšt, což je nemilé, ale naštestí brzy ustává. Náklad složený, stěrače stírají, ostřikovače ostřikují, výfuk vyfukuje, Skřivan hučákuje, no prostě všechno je v nejlepším pořádku a my se spokojeně šineme Rudým Baronem do Hranic kde na nás čeká Kája. Přijeli jsme kolem půl jedenácté přímo do “110” – tak říkají místní velmi příjemné hospůdce. Já hned jedu s Kájou zaparkovat Barona, ať si můžu dát s klukama také pivíčko. Dal jsem nakonec asi 3 a razíme ještě do nějakého tuc tuc klubu, kde ale dlouho nepobudeme, páč jsme unavení, zvlášť já poté dlouhé cestě. Skřivan přesto do sebe ještě loupne pár fernetů a po cestě domů je již velmi dobře naladěn. Já jako jediný slušný a také střízlivý člověk si dávám sprchu, ostatní jdou spát na čuníka. Skřivan si nafukuje svou speciální MUMII karimatku a spokojeně ulehá a usíná. Ráno ovšem stojí zato. Skřivan se probouzí, zvedá hlavu z polštáře, nevěřícně čumí kolem sebe jak čerstvě vyoraná myš. Neregistruje mě a jen tak pro sebe si zamumlá :” Kurva, kde to jsem ? “

“Klídek Skřivanos, všechno je v OLRAJTU”. Uklidňuju ho. “Ha , Bukač”. Skřivan se uklidnil a švihnul sebou zpět na lehátko. On se totiž probudil v pro něm úplně neznámém prostředí, nepamatoval si jak a kdy se tam dostal, vůbec netušil, že je u Káji a myslel, že skončil u nějaké holčičky, jen chudák nechápal, proč není u ní v pelíšku, ale potupně chrápe na zemi ve své mumii. Tak to byl teda fakt gól. Snídáme vynikající domácí klobásky co nám nachystala Kájova mamča. Klukům ale moc nejedou, a raději si jedou napravit žaludek zelňačkou. Já jsem to s chutí zbufnul místo nich. Nakonec se vydáváme Ducatkem na tu očekávanou akcičku. Jsme téměř prví příchozí. Cesta pro mě ale byla božím trestem, páč všichni a hlavně Skřivanos trpěli zažívacími potíži a já už si teď dost dobře umím představit jak bylo židovi v plynové komoře, páč to co vyrobili, nebudu jmenovat kdo nejvíce, to bylo horší, než “Cyklón Bé”. Večer se tak pomalu nějak rozjížděl. Martin Orlík promítal své moc pěkné diapozitivy. Já jsem chodil dolů do auta kontrolovat mobil, když tu mě odlovil legendární Standa Lahvinka, že mám jít nahorů, prej že bude vyhlašování vítězů. Tak to mi zase budou chtít nasadit nějakou zlatou paruku, a abych předával ceny stejně jako na Zavírání nebe. Tak jsem teda šel nahoru. Jaké ale bylo mé překvapení, když Vrbeňák začal mluvit o nově vyhlášené kategorii Objev roku. To už jsem začínal tušit něco. No moc to neprotahoval a za okamžik jsem slyšel své jméno. No a za další okamžik už i mou přezdívku Bukač. No to bylo překvápko, to jsem teda koulel vočima jako vokoun. Pak vyhlášení pánů pilotů. Jó panečku, to byly výkony, to jim to lítalo. Rozdávání cen, a pak přišla ta pravá oslava. Focení, popíjení, povídání si, tančeníčko, zpíváníčko.

Zpestřením byla bezesporu soutěž Moravská huba, kdy šlo o to nejen vstrčit 60W žárovku do pusy ale následně ji i vyjmout. Měl jsem zezačátku strach, ale posílen výkony prvních dvou borců, nedal jsem se zahambit a vstoupil jsem na židli také. Předcházela neznytná desinfekce a promazání huby slivkou a pak.. šup tam s ní. Povinných 10 sekund výdrž a šup s ní ven. Naštěstí to šlo oběma směry. Jeden borec, nedaje sa zahambit tím že ji nenarval do huby, našel si jiný otvor na těle kam šla závitem bez problému. A to PRDEL.

Pečené prasátko přišlo vhod a tak jsme se všichni veselili. Pak následovala jestě jedna řekněme neshoda názorů, kterou jsem za vydatné pomoci Skřivana odolával za což mu děkuji. Nebýt jeho svědectví a odhodlání postavit se za mě proti hvězdám , asi by mě rozcupovali na cimpr campr. A nebo možná take ne, jisté je , že Skřivan mě nedal a bránil mě jako malajský tygr, ale nebylo to jen z kamarádství, ale proto, že věděl kdo má pravdu. A hvězda nehvězda, jednat máme na rovinu a pravdivě všicí.

Další fáze večera byla malinko nešťastná, kdy jeden z odměněných pilotů byl doslova a do písmene NA HLAVU PADLÝ a bohužel to s ním nevypadalo dobře takže přijela záchranka a musela ho odvézt. Naštěstí dle dalších informací na druhý den opouštěl felčárnu jen s otřesem mozku.

Závěrečná faze večera se nesla v africkém rytmu “Bongo Bongo” kdy už ti opravdu nejotrlejší včetně mě a Skřivana jsme sešli do spodní části chaty a mlátili jsme do všeho a se vším, ve snaze vyloudit jakýkoliv rytmický zvuk aspoň vzdáleně připomínající nějaký africký rytmus. Při tom jsme samozřejmě popíjeli tuším Habrošovo víno. Nevím kolik bylo hodin, když Standa Lahvinka šel lůlat a my jsme ho přepadli a já jsem mu chtěl za každou cenu dokázat že umím chodit po rukou. No povrch podlahy kluzký, a jak Standa napsal, smysl pro rovnováhu narušen, no zkrátka se mi nedařilo. Standa nás príznačně pojmenoval bezejmenné tváře, to se mi moc líbilo.

Všichni už odpadli a já se rozhodnul, že ta houpací doga na pružině pro malé děti, tak že ta je teď nejvhodnějším objektem pro mě. Nasednul jsem na ní a trávil na ní nezapomenutelné okamžiky.

Kolem třičtvrtě na sedm se vypotácel Slíva ze svého obytňáku že jako půjde čůrat. Já jsem na něj začal hned halekat: “ Slívo, pojď se taky zhoupnout. Nečum tak a pojď ” Slíva se zastavil a váhal jestli teda má jít čůrat a nebo ne. Nakonec čůral a hned zase zalezl do karavanu. Později při snídani řekl, že měl strach jestli se proti němu nerozeběhnu a nebudu mu chtít dát na budku. No to mě fakt pobavilo.

No a pak už jen jsem vnímal jak postel se mnou třepe. To jak Kája nastartoval a jel s karavanem do Hranic a tam jsme přesedlali a frčeli na Prahu.

Celkově velmi povedená akcička. A dle mého soudu se tak líbila asi všem.