Prasklá gumička je malér…

Ten, kdo očekává, že zde vylíčím zase nějakou avantýru nechť laskavě přepne na jiné stránky, neboť se bude jednat o popis jednoho nudného létacího dne. Zároveň hned úvodem uvádím, že jakákoliv podobnost v popisu osob, místa a vlastně příběh celý se nezakládá na pravdě a vznikl jen v mysli autora, který chce touto esejí ukrátit čekání na jarní termiku.

Byl říjen. Sluníčko svítilo a malá výprava z kopce Raná se rozhodla zas jednou ukázat své letecké umění v cizině. Lehké zdržení několika členů jsme využili k občerstvení před jízdou ve Skleníku. Tím se nám poněkud zúžil počet možných řidičů, ale jak vtipně kdosi poznamenal: „nulová tolerance končí ve Znojmě“. Nakonec střízliví řidiči byli více opilí než ti co střízlivý měli být na začátku, a tak se nám situace natolik zamotala a znepřehlednila, že jsme tuto drobnost již neřešili.

Po příjezdu do Slovinských velehor nastal krátký sletíkový večer. Je zbytečné rozpitvávat, že všici lítali jedna paráda. Po mém přistání, mne kdosi upozornil: „hele vo.. (zásah cenzora) praskla ti gumička u kliky“. Pro nelétavce: jedná se o banální technický problém. Uvolňovací zařízení záložního padáku je jištěno dvěma gumičkami, takže mi zbyla ještě jedna. „To večer opravím“: odsekl jsem s nadhledem zkušeného pilota. Neopravil.

Druhý den dopoledne byla atmosféra prosycena vůní borovic, která s každým závanem značila vzrůstající termickou aktivitu. Naskákali jsme do toho a lítali jak o život. Krásné letové místo u Bohyňských jezer, konec října, co víc si přát. A tak jsem to smažil podél skalních vrcholů v patnácti stovkách dál a dál. Zde musím své vyprávění přerušit. Nyní již mohu říci (byl jsem z té práce vyhozen), že jsem měl neschopenku, zhruba 3 týdny starý úraz (pouhá kompreska páteře) a dle doporučení z traumacentra v Motole (strávil jsem tam 10 dní), ležet doma v korzetu a co nejméně se hýbat.

Dle posledního hlášení ve vysílačce již všichni přistáli a jeli nový vývoz. Řekl jsem do vysílačky: „OK trochu si ještě přitočím a letím za vámi“.

A pak to vzalo rychlý spád. Zaťal jsem šestkový stoupák….křídlo padlo přede mne … něco mne drží v zubech za pr… (cenzurováno) … a já se řítím proti skále… visím na záložce … nic nechápu. V patnácti stovkách hučím mezi ostrými štíty dolů … průrva … suťovisko … stromy… Bože páteř už nééé .. třeba ručičky nebo nožičkuuuu .. dopad ….jízda suťoviskem …. Konec.

Praskla gumička. Ta druhá. A pak už nestálo záložáku nic v cestě aby se při mém bravurním náklonu ve stoupáku nevysunul z kontejneru ven.

Ohmatávám údy …dobrý … páteř taky zatím drží …vysílačka fuč. Mobilem kontaktuji základnu:“ Haló, jsem v pr….. (cenzurováno a zkráceno), …. nejde to nahoru ani dolů. Pode mnou je 400m vysoké skalisko. Slovinská horská služba odmítá vyslání vrtulníku, protože už dlouho nebyli tihle chlapíci v akci a chtěji mít zákrok po zemi. Pětice mužů bere lana a vyráží do skal. (zkráceno).

Je noc -2 stupně, nemám co pít ani jíst. Mobil je vybitý, poslední zpráva „Vydrz, zachranari te nemohou nalezt, bivakuji ve skalach, zítra vas všechny sunda vrtulník“. Olizuji jinovatku na kamenech, žvýkám již tři hodiny spermitku bez cukru. Hluboko v údolí vidím světýlka. Jedno z nich je hospoda odkud přišla předposlední sms: „vydrz! Pijeme na tve zdravi! Mají tu vyborne boruvkove knedliky!“

Zabalen v padáku se zabavuji rozpoznáváním souhvězdí.

Ranní slunce se dere přes mlžný opar a já bože slyším helikoptéru!!! Při prvním pokusu o vyzdvižení jsem smeten do suťoviska a tak mi je dán pokyn přitisknout se ke stromu aby mne rotorový proud znovu nesmetl. Vrtulník je 20m nade mnou, spouští záchranáře, bleskově jsem upoután i s ním do sedačky, dává povel navíjet, lano se zasekává do větví stromu, helikoptéra se začíná divně chvět … ježíši jestli kvůli mně spadne ještě helikoptéra, tak to v práci už fakt nevokecám… (zkráceno a cenzurováno)

V průběhu další půlhodiny jsme vyzvedli zbylou pětici záchranářů, kteří přečkali noc v různých rozsedlinách. Lékařka týmu seznala, že mé zdraví utrpělo (modřiny a šok) takže nemusím tuto akci platit. Všici jdeme do hospůdky a po ránu si dáváme panáčka na zdraví. Pilot objednává ještě jednou dokola, protože jak říkal, je rád , že i on přežil…