Jak snadno a rychle přijít k prohlídce

Před několika lety v zimě (jako ostatně každý rok) probíhala na webu s obláčky rozsáhlá diskuse na zásadní téma prodlužování piloťáků a zdravotní prohlídky. Argument LAA tehdy byl jasný – PP se prodlužuje, protože podle zákona musí být každé dva roky prohlídka. Řešení se naskytlo jednoduché – svaz PG přesvědčí naši matičku asociaci, aby zalobovala a během změny zákona se pokusila prohlídky zrušit. I stalo se a hora porodila myš – teda spíš parlament vypotil změnu zákona. Optimisté zajásali. Sláva, nemusíme na prohlídku a papíry budou platit pořád. A to zas ne, holenkové, zazněl hlas naší milované pověřené osoby. S papírama sem budete chodit dál a na prohlídku taky ještě jednou pomažete!

Vůbec, za dobu co lítám jsem, pokud jde o prohlídky, vyzkoušel ledacos. Napoprvé jsme vyrazili k Dr. Švehlové. Na to, jak doktory nemusím, to proběhlo rychle a pohodově, takže příště nebylo o čem přemýšlet. A potom znova. I objednat jsem se stihl celkem včas, domluvili jsme termín a … rána hlavou do zamčených dveří. Švehlová si zlámala nohu či co a bude až snad za měsíc. No a co teď.

Tak mi Gábina doma poradila – ÚLZ. Organizace vojensky (jak by taky ne) dokonalá. Dole nahlásit a pak kolečko po jednotlivých doktorech a nakonec se všema papírama zpátky dolů a tam mi prohlídku potvrdí. No, ocitl jsem se ve vybrané společnosti. Armádní piloti, létající personál od ČSA … a já. S přibývajícím dopolednem se před každým z doktorů utvořila fronta, ale ukázalo se, že to bude jinak. Ze dveří vylezla sestra a zavolala „Kdo je tu na letecké prohlídky“ No, a tak jsem se taky přidal. Fungovalo to. Po půl dni obcházení všech možných specialistů (včetně cvokaře), jsem za pouhých 800 peněz dostal potvrzený papír, že můžu další dva roky lítat na mém kusu hadru. Dál už to znova jistila Dr. Švehlová.

Až letos nastalo náhle hnutí mysli. Ještě před čtvrt rokem jsem byl rozhodnutý na fungující věci nic neměnit. Jenže najednou jsem zjistil, že na to mám týden. A jak dojet na Pavlák, zaparkovat tam, a vůbec. Navíc jsem hlídal doma Barču a tak mě napadlo si dojít pro štempl k obvoďačce. Že bych si nedal pár facek.

Moje první setkání s naší doktorkou proběhlo tak, že mě schvátila ukrutná angína, a tak jsem vyrazil na pohotovost. Tam seděl ztroskotanec, ze kterého táhlo jak ze sudu, předepsal mi nějaká antibiotika a dal mi papír, že s ním mám dojít ke svojí doktorce. Hmmm, kdo to vlastně je Vždyť jsem u doktora nebyl 12 let. Chuj s tím! Jenže za týden mi bylo blbě furt a na pohotovost už se mi nechtělo. Takže jsem se vypravil k doktorce u nás. „A máte tady kartu“ „No, nemám.“ „Tak jí doneste a pak vás vezmeme.“ No, potěš. Mluvit nemůžu, čtyřicítka horečka, sedám do auta a jedu do Aera, kde jsem byl u doktora naposled a kde bych mohl kartu mít. Naštěstí mi jí našli (i přesto, že jsem ani nevěděl, kam jsem kdysi patřil).

Tentokrát mi nic není a navíc si jdu jen pro razítko, tak snad nebudou potíže. Kdybych věděl… Už když vylezla sestra, jsem se měl otočit a utéct! „Co chcete“ „No, potřebuju potvrdit lejstro.“ „A na co““ „Na prodloužení piloťáku.“ „Jo ták. Na piloťák! No, nevím.“ Za chvíli vylezla znova a prohlásila, že mi rovnou říkala, že to nebude jen tak. A taky že jo.

Doktorka se na mě podívala a prohlásila, že ona mi to potvrdit nemůže. Až po ujištění, že podle zákona a paragrafu blablabla může, se podívala do lejster. A že mě vůbec nezná a neví o mně nic a co když někomu spadnu na hlavu a pak to bude na ní. Když skončila, prohlásila, že teda jo, ale že mám jít na krev a k očnímu a ušnímu, a to všechno je v Bohnicích a že se to dá do pátku teda stihnout.

Hmmm, druhý den jsem teda vstal ještě v noci, abych pro jistotu byl v Bohnicích co nejdřív, než se tam navalí davy. Pohled na polikliniku v Mazurské mě vyděsil. Budova humus, vrchol socialistické sídlištní architektury, posprejované zdi, v koutech nachcáno a před barákem fronta. Asi padesát lidí. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tohle je opravdu MOJE fronta. Tím, že jsem se do ní zařadil, jsem snížil věkový průměr jejího osazenstva asi na pětasedmdesát let. Fakt je, že po chvíli se fronta hnula a za čtvrt hodiny jsem byl venku. No a co s načatým ránem Tak se rovnou vypravím dál, když už jsem tady. Vyšplhal jsem do třetího patra, kde měli být ti další dva doktoři, které jsem potřeboval. ORL mám ještě míň rád než zubaře, takže jsem chtěl jít nejdřív na oční. Jenže tam už posedávalo asi pět lidí, takže změna plánu. Na ušním nikdo a za další čtrvthodinu jsem byl s potvrzeným lejstrem venku. Tak pro dnešek konec.

Druhý den tam měli být až odpoledne, tak jsem tam vyrazil z práce. Ale ouha, vevnitř dav, že jsem rovnou utekl. Další pokus jsem se rozhodl podniknout v pátek. Takže ráno vyrazit ještě dřív, dojet do Bohnic a zavřené dveře … „upozorňujeme, že v pátek nefungujeme“. V pondělí jsem vstal ještě v noci a ještě spící jsem dojel do Bohnic, takže jsem byl první. Po akademické čtvrthodince se otevřely dveře, dovnitř nás vzali rovnou tři najednou a za deset minut jsem byl venku. Ještě jsem dostal doporučení, že až mi načtení nebudou stačit ruce, tak se mám stavit pro brejle.

Obvoďačka je tam do poledne, takže v jedenáct už by tam mohl být klid. Ale kdepak! Po chvilce vylezla sestra a prohlásila, že se dneska už nedočkám. V úterý jsem měl víc štěstí a za čtvrt hodiny jsem se dočkal. Doktorka prohlásila, že se jí na výsledcích z krve něco nezdá a že tam budu muset znova a cosi tak, ale razítka jsem se nakonec dočkal. No, ještě, že mám na dvacet let od prohlídek na lítání pokoj... Suma sumárum u Švehlové bych to měl za půl hodiny hotové, takhle jsem prohlídkou strávil asi deset hodin a celkem to trvalo déle než týden. Inu, není nad zjednodušení :-)

V jednom z minulých víkendů jsme slavili narozeniny všech ranských mimin. Navštívily nás tito tři krásní veteráni Shelby Cobra, čirou náhodou, a Vladimír jako otec jednoho z oslavenců připravil vynikající šašlik podle vlastního recepisu.