Sladká Francie s GEKTOURem II

Serre Chevalier 1.- 8.3.2008

Mě osobně Gek podvedl. To bylo furt že Itálie nebo Rakousko, je to blíž a levnější, prostě věděla jsem, že letos lyžovat nejedu. Peníze potřebuju na novou kuchyň a dovolenou chci spíš v létě. Jasný. Pak mi Gek, ten diktátor, zavolal a vítězoslavně oznámil: „Tak jedeme do Sér Ševaljér 1.března!“ Jak říkám, podvod. Za TOHLE dám všechny ušetřené peníze i celou zbylou dovolenou, tam CHCI, je to tam totiž BOŽÍ! A když mi zavolala má dcera Bára, která v životě  TAKOVOU lyžovačku nezažila, že by taky jela, těšila jsem se dvojnásobně. (Mohla bych jí nařezat, jako dřív, mnula jsem si ruce.) Ale skutečnost byla jiná. Tak postupně.

V pátek večer Bára přijela a oznámila mi, že od Nového roku nepije. A kruci! No, měla nakoupeno pivo i jídlo, určila,  co si mám vzít a co ne, dala ztuhnout do lednice mnou vytvořenou škvarkovou pomazánku, hlídala čas, abychom ke Gekovi nepřijely pozdě, nalívala rum, střihla se do prstu při přípravě proutků na košíky, které budeme plést po večerech ve Francii, uvařila kafe do termosky, mírnila rychlost mého neštovicového Fiátka. po ujetých 15 km konstatovala, že škvarková pomazánka zůstala v ledničce.Já jí zatím celou dobu tloukla do hlavy, že mi má říkat „ségro“.

V 1hod. v noci jsme i s Čukem vyrazili z Drahouše za sílících poryvů větru i deště. Na Rozvadově se k nám přidal modrý Peugeot s Andělíčkem a doktorem Jardou a společně jsme se vydali na 1000km pouť proti sílícímu orkánu Emma. Gek i Andělíček nakonec řídili celou cestu, blázni.Cestou jsem všechny učila francouzsky zdravit „bon žůr“ , ale stejně pak  říkali „bon čůr“, analfabeti! Jen co se rozednilo, Bára, neznalá pohledů na úžasné Alpy, zběsile fotila, aby později vše vymazala kvůli ještě úžasnějším snímkům. Vítr nám zvedal spotřebu i celé auto, opakující se mýtné při kufrování u Torina zase adrenalin a cestovní náklady a pak jsme asi v 15hodin byli v prosluněném Chantemerle 1350. Místo zaplaceného studia pro 4 jsme (asi omylem) dostali klíč od útulného šestilůžáku přesně pro nás, protože na zdi visely obrázky s kůzlátky a ranskými sysly a kuchyni vévodila myčka. Tak se nás všech šest hned zabydlelo a druhou čtyřku jsme nechali posádce bílého Focusu (Kantor, Birboška, Jarda), jež dorazila asi za dvě hodiny.

Idylické nedělní ráno s vlahým vzduchem, ostrým sluncem nasvíceným protisvahem a bohatou snídaní v kruhu přátel vystřídal krátký chaos, kdy každý sháněl právě svou výbavu na sebe i s sebou. Gek sice zapomněl rukavice, ale protože bylo takové teplíčko, že je ani nepotřeboval,začal se vytahovat, že si je nevzal schválně. A už jdeme, už jsme dole u lanovek a už jsme se ztratili! Část odjela dobytčákem, část vajíčkem, zbylí sedačkou Le Bletonet, ale na sraz v 10.30 na vrcholu Grand Serre ( Velký sraní) se dostavili téměř všichni. Krom Kantora, jehož jsme po zbytek dne neviděli. Sníh, panoramata,počasí, nálada, nápoj v Bářině placatici byly skvělé a já viděla nevídané: Geka, jak bruslí do kopečka na sjezdovkách! Po zářivém dni nám všem svítily večer z rudých obličejů různě tvarované bílé očnice, podle druhu použitých brýlí.Byli jsme tak utahaní, že po mňamgulášku paní Čukové jsme dotekutinovávat dlouho nevydrželi.

Pondělí 3.3. bylo ještě teplejší, jelikož nefičelo, takže jsem celou partičku vedla z Velkýho Serre přes sedačku Leitner na vrchol Le Prorel  (2360m) nad městem Briancon. Tam musela celá partička povinně a ráda shlédnout startovačku u kostelíka, pod níž jsem přesně před 5 lety poněkud rychleji přistála na kousku zmuchlaného padáku (stálé díky, Vyhlasíku!) a kde jsme poté já a Kantor rozbalili své miláčky, propašované přes hranice na dně bílého Focusu, (díky Kantore!) a odstartovali. No, bobky jsem měla, Kantor to nakameroval a je to vidět, ale pak už to bylo nádherné: 4m stoupáky 1000m dole pevnost, jezero, půlhodinový zážitek. Těsně po společném přistání pod pevností začala funět údolka, jentaktak jsme nalistovali. Nastal večer, já vařila čaj, Gek špagety, Bára nalívala rum, Čuk přikyvoval, Andělíček usnul, doktor si četl, ucucávali jsme pivo, mazali rozžhavené obličeje a fascinovaně zírali na protisvah, z něhož sjížděl vlnící se ohnivý had z 25 lidí se zapálenými loučemi.

A zase slunce, zase mazat třicítkou několika vrstvama. ALE! Zima jako kráva! O 20°C míň než včera. Kdo se pořádně neoblík, mrznul celý den. I já. Bára mi půjčila flísku přes kombinézu a rukavice, Gek čepici, nic platné. Nicméně  rozlehlé pláně Serre Che jsme brázdili do posledního vleku v 16.40. Tedy Gečí skupinka. Kantoří partička nevydržela a byla dole v Chantemerle dřív, ale o to víc si užila tambořího koncertu, jehož rytmické dunění jsme slyšeli až nahoře na hoře Grand Serre.

Na pokoji nastala těžká chvilka, když doktor zjistil, že nemá klíč od auta.

„  veselá oslava, „  „, že má    „    „    v autě a nic se z něj za ty 2 dny neztratilo.

Supermana tentokrát předváděl oslavenec a Gek v noci přísahal, že víno s rumem už pít nikdy nebude.

Ráno pro změnu slunce a mráz. Alespoň jsme mohli řádně probrázdit a prosjezdovat jižní svahy.

Prorelu, které byly zkraje týdne natáté. A já mohla ostatní nutit, aby se znovu a znovu dívali na (pro mě významný) kostelík. A v chaletu  PRALONG jsme se my, pralidi, náhodou vůbec nechovali jako bestie!

Kolem 15.hodiny konečně zalezlo blunce, pak začalo i sněžit, ale to už jsme se setkali s ráno ztraceným Kantorem a společně sjeli dlouhatánský sjezd do Chantemerle. Při Nohslehově rizotu všichni (kromě mě, já vím, že je tady pořád krásně) prorokovali na zítřek zataženo, je vidět jen pár hvězd…   Houby s octem!

Čtvrtek 6.3.08 – 8.08hodin – odjezd do Les 2Alpes (60km), kam nám platí na 1 den permice. Tak brzy jsme mohli odjet jen proto, že Andělíček pod psychickým i fyzickým nátlakem zkrátil svůj pravidelý hodinový pobyt v koupelně na přijatelné minimum.Ale možná, že mu jel místo couráku dnes rychlík.Ostré ranní slunce zůstalo ostré až do večera. Shrnu to: klady – úžasný sníh, ledovcová výška až 3600m, neskutečná panoramata, rovné, upravené, širokananánské sjezdovky (přesto se na nich Andělíček s Kantorem přiblížili až na kontakt – vysvětlení podává každý své). Zápory podle mě – strašně moc lidí, málo tratí a hlavně neúnosně moc rovných úseků, zbytečně jsme se dřeli, že, Geku! Ale večer v pokojíčku bylo vidět při mazání obličejů  i slyšet při psíkání plechovek, jak jsou všichni spokojení, jaká to byla úžasná sjezdovačka. Dnešní akci Spálená země vedla směle kupředu pro změnu Bára, ale Birbošáci nezůstali pozadu a Lenka neustále plánovala cestu z bodu A do bodu B. Andělíček už neříká po 3.pivu:„Fialko, ty jsi krasavice!“ , už říká: „ Fialko, ty máš dceru krasavici!“ Zrádce! Jako by nevěděl, že je to ségra!

Přesto, že jsme se v pátek ráno probrali o něco později, sešli jsme se opět ve stejný čas na stejném místě a všichni. Konečně nesvítil puchyř, teplota kolem 0°C, bezvětří, poho. Vyrazili jsme tentokrát vpravo, kde jsme z nejsevernějšího vrcholu střediska Cibouit (2677m) po stejnojmenné sjezdovce sjeli do hospůdky v Monétier a ochutnali (= vykoupili) tamní svařáček, abychom nepodlehli trudnomyslnosti z blížícího se konce dovolenky. Gek nasadil jako každý den svůj úsporný režim jízdy, takže jsme všichni společně  křižovali vybrané dráhy do poslední lanovky. Pak jsme nakoupili bagetky a sýry a večer dopili všechny zbytky piva a vína, na což přísně dohlížela (kupodivu) Bára. Chantemerleňané nám na rozloučenou připravili parádní ohňostroj. Andělíček dnes vymyslel jednu nemoc, ale tu si pamatuje jen on. A taky přišel na to, že když Čuk spí s Barčou v kóji, tak je její kojitální kamarád. Jen se neshodli na tom, kudy vlastně prochází osa zla. Vymýšleli tyhle chytrosti až do tří hodin ráno, za což je řidiči Jarda a Gek fakt nechválili, ba sprostě jim nadávali.

A je konec.

Ráno každý vzbudit svého souseda, sbalit, uklidit, odevzdat klíče, odjezd v 10.10, jízda přes Itálii, Švýcary, Německo, Alpami i rovinami, vždy za zpěvu Wimpyho. Unavení, vysportovaní, vysmátí, vypití, odpočatí, šťastní. Vzpomínky nám už nikdo nevezme.

DĚKUJEME GEKU!! VÍC TAKOVÝCH PODVODŮ!!!

Chtěli jsme aspoň jednou stihnout ranní manžestr, ale nebyl čas na vstávání. To stejné večer s košíkama. Tolik jsme na nich se ségrou lpěly, ale stihnout to prostě nešlo!

A kdo nerozumí některým výrazům, nechť dorazí na Ranou, máme tam o víkendu dolyžnou, sraz v 10.30 zas na vrcholu Raná Serre (457m). Budou i kůzlátka a sysli. Místo plechovkového točené a bude ho dost, Bára na to dohlídne.