Jezdili jsme spolu já, Andělíček a Navigátor. Na jedné ze sjezdovek sedneme dole na sedačkovku, já uprostřed a Andělíček vedle. Já kolem pasu ledvinku se zavěšeným foťákem. Jedeme si nahoru, pohodička, kochání a blížil se výstup. Andělíček se mi nějak loktem opřel nechtě o bok kde jsem měl foťák a zvedal madlo k výstupu z lanovky. Jakmile jsem se postavil na lyže, přeska ledvinky povolila, foťák sjel na lavici lanovky, ledvinka vystřelila přede mě. Koukám co se děje a vidím foťák na lavici opouští místo a sjíždí zpět dolů. No tak to snad není možný. Navigátor mi podal ledvinku a šel k lanovkáři zařídit ten foťák. Andělíček přistoupil ke mně s omluvou na rtech, jak je mu to tak líto, že v tom má zase prsty, tedy loket. V duchu jsem se rozloučil s foťákem, Navigátor pravil, že s lanovkářem domluvil jakmile přijedeme dolů, ten dole nám ho vrátí. A tak se i stalo. Tfuj to jsem si odfoukl.

Nevím už přesně který den to bylo, ale rozhodla se Zuzka s Majdou, že se půjdou do místního bazénu vykoupat. Někde tam Zuzka cosik platila a najednou kouká peněženka s doklady a kreditkami v čudu. Někdo jí to ukradl. Pane jo. Kreditky blokla a peníze s občankou, o které si myslela, že jí tam měla, to všechno bylo tedy pryč. Další člen naší expedice bez platného dokladu. A tak nastala zařizovačka přes Šárku, která nás tam jako delegátka ubytovávala, ve spolupráci s ambasádou a místní policií o nabití náhradního dokladu. Vše proběhlo i s tím, že Štěpán jako místní znalec prohlásil, že tady se nakonec vždycky všechno najde, ať jde do infocentra a zeptá se tam. Zuzka tak tedy udělala a opravdu ji tam tu peněženku vrátili. Ovšem bez peněz, i českých, bez kreditek a bez občanky. Měla však již náhradní doklad vystavený místními úřady. Tak aspoň něco, že?

Večery jsme trávili společně střídavě na různých pokojích a byla sranda. Aleš s Renatou jsou profesí policajti a tak nám vyprávěli historky a různé rady, které se budou určitě hodit. Jeden večer se odehrával ve znamení svařeného červeného vína, které kdosik zakoupil v místním krámku v malém kanystru. Svařáček připravil Zbyněk a byl velice dobrý, tak hned došel. Aleš se vztyčil a hrdě prohlásil, že jde koupit další. No a jak to už bývá, přišel do krámku, rozhlédl se po podobném kanystříku. Našel úplně stejně vypadající, popadl ho a tradá na pokoj s ním. Plácnul s ním hrdě na stůl a Zbyněk se ujal svého řemesla. Otevřel kanystřík a obrátil ho do hrnce. „Co si to koupil Aleši? To víno je bílé, copak nevíš, že svařák je z červeného nejlepší?“ Aleš se omlouval, že si vůbec nevšiml, že v úplně stejně vypadajícím kanystru mají frantíci úplně jiné víno vůbec nepředpokládal. „A co etiketa, tu si nečetl?“ opáčil Zbyněk. Renata chvilku s úsměvem na rtech pozorovala a pak vyslovila památný dotaz: „Aleši prosím tě, kolik máš vlastně těch hvězdiček?“ Aleš zrudnul a zmizel za Zbyňkem do kuchyně pomoct mu s bílím svařáčkem. Byl taky dobrej, si pište, zmizel tak rychle jako ten červenej :-)

V celku čistě pragmaticky vzato, počasí nám nevyšlo. Slunečno jsme měli pouze dva dny, z toho jeden na vrcholcích dunělo jako blázen a druhý zase nedunělo vůbec. Jeden den pršelo se sněhem, zbylé dny mračnavo s mizernejma dohlednostma, a když říkám mizernejma tak to znamená, že nebylo kolikrát vidět ani pod lyže na čem to vlastně jedeš. Sjezdovky neupravené. Frantíci na to serou a to jsem vůbec nečekal. Omluva ve smyslu, že je blbé počasí neobstojí páč ty sjezdovky nebyly upravené na mnoha místech ani v těch dvou krásných dnech. Jsou líní jak ….. a protivní, což dokazuje zkušenost Martínka s Petrem, kteří si jeden podvečer vyrazili na projížďku skůtry. Když přišli do půjčovny a lámaně si žádali informace voč go, tak ten zmetek půjčovenskej ani nezvedl hlavu a beze slova urážel bokem nataženou paží směrem k ceduli kde to bylo napsané. To je přezíravost velmi hrubého kalibru vůči lidem, kteří jim tam přináší obživu. Krade se tam, stačí chvilka nepozornosti, a čech to rozhodně nebyl. Příjezd do letoviska trvá půl dne a to je šílený. Na sjezdovce v jeden den jsme potkali s Navigátorem paní z Česka, která těch posledních 30km jela osm hodin. Zdá se vám to normální? Mně tedy ne. Odjezd z letoviska, prvních 10km trvalo hodinu a třičtvrtě a to jsme se opravdu snažili vypadnout hned zavčasu zrána, počítali jsme s tím, po tom co jsme viděli přes týden. Na druhou stranu, čistě pragmaticky vzato: přijel jsem, viděl jsem a poučil jsem se.

Na odlehčení musím ještě něco dokončit. Jak jsme tam v sobotu ráno chystali hned zavčasu odjezd, nakládali auta a navzájem si přáli šťastnou cestu, jen tak mimoděk jsem otevřel dvířka v palubní desce a tam vidím doklady. Začal jsem je rozdávat a koukám ejhle, Zuzčina občanka. Zkrátka zapomněla, že si ji nechala v autě. A tak se z Francie vrátila s dvěma osobními platnými doklady. Jak jednoduché, ŽE?