Odpoledne vyrážíme na sjezdovku. Je to bojovka - vidíš si akorát špičky lyží, možná lidi kolem sebe, jinak bílo nahoře, bílo dole, bílo všude. Jedeš podle intuice. A ta občas selže. Myslíš, že sjezdovka povede dolů, a ono ne. Rána do kolen, no pokud to ustojíš, je to OK. Za dvě hodiny toho všichni mají tak akorát. Dlouhá cesta, počasí a všechno dohromady způsobí, že je potřeba to jít zapít, a to tak, že velkolepě.

Do pondělního rána se budíme s očekáváním lepšího počasí - teda, předpovědi to tvrdí. A taky jo. Aspoň nesněží. Protože dvacet lidí je na dohodnutí se opravdu hodně, tříštíme se na menší skupinky a postupně prozkoumáváme, jak vlastně vypadají sjezdovky. Mají tu výhodu, že ráno se dá začít lyžovat, večer skončit a mezitím nemusíš dvakrát jet po stejné sjezdovce. A další den nanovo. Zároveň ale zjišťujeme, že francouz si z upravování sjezdovek moc těžkou hlavu nedělá. Když nestíhá (nebo se mu nechce), prostě to vypustí. Pak je síla na modré sjezdovce najít větší boule než na černé. Další šok mě čeká v hospodě při obědě. Že nevědí, co by tu za jídlo chtěli, jsem věděl, ale 6 EUR za pivo mi přijde dost, navíc když není k pití. A to tu prý je i za deset. No, tak jsem aspoň ušetřil. A na spravení chuti je tu plzeň.

Úterní ráno je naprostá bomba. Při pohledu z okna zapomínám na 25 hodin cesty i na předvčerejší nelyžovatelno. Tak předpověď vyšla. Bohužel je příznivá jen na dnešek. Dostávám sprdunk od Skřivana, že jsem věčný pesimista a rejpal a vůbec. Těžko ho přesvědčuju, že jsem radši připravenej na horší variantu, než abych pak byl zklamanej. Část naší tlupy kývla na ďábelský nápad projet s průvodcem všechna tři údolí. Se Skřivanem, Andělíčkem, Kájou, Kantorem a dalšími usuzujeme, že to bude honička a raději si prohlédneme Val Thorens za pěkného počasí. Jedeme na Caron. Nádherný výhled. Všechno jak na dlani: Val Thorens v údolí, Menuires vedle, tam někde je Annecy a kousek vedle Mt. Blanc. Hádáme, jak je daleko - 74,5 km; vyhrává Andělíček. Obě skupiny nakonec mají pravdu - my jsme v klidu nádherně polyžovali, druhá parta zase ledacos viděla. I když Zuzka a Petr prohlásili, že to byla taková honička, že je nenechali v klidu si zakouřit.

Ještě odpoledne zažívám další ránu z místních služeb. V poledne Skřivan jede na oběd. Říkám si, že je to škoda času, a jdu lyžovat dál. Sjedu (no sezmítám se, ale proč to nevyzkoušet) černou na Kaskádách a dochází mi baterky v kameře. Tak nic, využiju toho, že bydlíme skoro na sjezdovce a aspoň se s kamerou nebudu muset tahat. Na pokoji do sebe naházím něco k jídlu, ale na čaj už není čas. Čert to vem. Jenže za chvíli mám žízeň. Skřivan se zatím domlouvá se zbytkem, že jsou na Boismintu - nejspodnější sjezdovce. Tak jedem za nima. A pak se stavím v hospodě a napiju se. Obkroužíme Val Thorens, vyjedeme na Boismint, ale zbytek party nikde. Zato u hospody venku židličky, modrá obloha, teploučko. No hřích toho nevyužít. Skřivan se rozhoduje, že si dá kafe. A já objevuju venku u okýnka palačinky s kaštanovým krémem. To si nemůžu nechat ujít. Mezitím přijíždí Kantor a říká, že tu byli před chvílí. Tak je posíláme udělat si ještě kolečko. Netušíme ještě, že těch koleček bude víc. Stavíme se do fronty asi šesti lidí k okýnku. Z repráků začínají hrát Floydi - Dark Side of the Moon. Na řadě je jakási holanďanka. Holka za okýnkem se dvakrát zrovna nestrhá. Přijíždí Kantor, tak ho posíláme ještě jednou okolo. Za tři čtvrtě hodiny Floydi končí. U okýnka je pořád stejná holanďanka. Jen mezitím nakrmila nejspíš dva autobusy soukmenovců. Mám žízeň jak trám a Skřivan sprostě kleje. Přestože česky, snad jen hotentot by mu nerozuměl. Jen ti před námi jsou buď hluchý nebo splachovací. Cestou pryč si všímám názvu hospody - Restaurant des 2 ours - překládám to jakoanglicky a říkám si, co se divíme, prostě tu trvá všechno dvě hodiny!

Už odpoledne se zatahuje a ráno se budíme opět do sněžení a mraků končících někde hluboko v údolí. Přes noc napadlo asi 30 centimetrů a místní pod oknem nám ráno předvádějí další část zdejšího folklóru - odhazování sněhu tak, že každou lopatu naberou a odhodí asi na šestkrát. Jo, máme se v EU ještě co učit. Lyžování naslepo je síla, sice už vím nebo aspoň tuším, kam jaká sjezdovka vede a jak vypadá, ale stejně není o co stát. Večer na nás padá deprese. Skřivan konstatuje, že to nebyl nejlepší nápad jezdit sem. Okolo jedenácté pohledem z okna zjišťujeme, že přestalo sněžit.

Jsem už smířený s jakýmkoliv počasím, Intellicast i USAFE tvrdili, že až do konce týdne bude hnusně. Když se probudíme, je tak nějak normálně. A než se vybabráme na sjezdovku, je nádherně. Snad líp než v úterý. Jen v dálce na západě je tenký proužek cirrů. Tak tohle počasí je prémie navíc. Je to bomba. Opravdu, za tohle stojí i ta šílená cesta. Hospoda "na dvě hodiny" to v poledne jistí. tentokrát se dočkáme. Cirry už nejsou daleko, už je máme nad hlavou. A než vyjedeš lanovkou nahoru, zatáhne se a zase padají hovna s hákama.

V pátek jezdíme víceméně pohromadě. Dvouhodinová hospoda to i dneska jistí. Jenže venku je tak hnusně, že jdeme radši dovnitř. Sedáme k poslednímu volnému stolu a za náma přichází procesí, které už si nemá kam sednout a prudí personál. Chtěli byste si sednout, co? No to zrovna! A ještě svařáček! Mezitím přijíždí Čuk s Kantorem. Čuk se vnutil dovnitř, že tam má kamarády. Kantora už vyhazovač nepustí. Bodejť by jo, když vypadá jak kříženec yettiho se sněhulákem. Nakonec oba odcházejí. Neradujeme se dlouho, přichází číšník a vyhazuje nás taky. Venku zatím zuří vánice. Než vyjedu lanovkou na Boismint, mám sněhem rozsekanou půlku ksichtu. A než sjedu dolů, tak tu druhou. Okolo druhé hodiny to vzdáváme. Tohle opravdu nemám zapotřebí. Byla doba, že bych to v pohodě vydržel, ale to už je dávno. Za každou cenu to zase být nemusí.

Odpoledne a večer dojídáme a dopíjíme zbytky. Ráno sbalit, uklidit a vyrážíme. Baloun předjíždí, co se dá. Jenže ujedeme pár kilometrů a stojíme. To už tady jednou bylo. Do Menuires jedeme 2 hodiny. Pak se to rozjíždí. Zuzka otvírá kastlík v autě a vytahuje svojí občanku, kterou si myslela, že jí ukradli v bazénu, a kterou po několikahodinovém dohadování s místními policajty zablokovala. Jedeme zase raději oklikou, i když cestou sem švýcaři nikoho nekontrolovali. Jistota je jistota. Na kraji Německa nás předjíždí Baloun. Ani si nás nevšimne. Cestou se střídá všechno možné počasí až asi v půlce Německa vjedeme do bílého hnusu, který už nás nepustí. A sněží ještě celou neděli. Ale to už je jiný příběh...

No, na Kokoříně jsou sice skály a hospoda, ale tohle taky stálo za to. Jen by to mohlo být blíž. A mohlo by tam být lepší počasí. A upravený sjezdovky. A... a vůbec nebylo ono by v práci líp? No to teda NE! Stálo to za to. A za rok zase někam vyrazit! A pokud jde o mě, já bych jel třeba hned. Jen by to chtělo nějakýho sponzora...

PS: Ta hospoda není u dvou hodin, ale u dvou medvědů. Jen doteď nevím, který to byli.