Středa nám ráno naznačovala, že slunce už nikdy neuvidíme, takže jsme vylezli ven zase až v 9.30, zato v hojném počtu 12 vestičkářů – pomerančů. Kdo dnes vyhrabal z padáku kuklu, přežil. S ubíhajícím časem a neutuchajícím sněhobitím slabší kusy odpadaly, až jsme se jen v šesti odměnili příjemnou hospůdkou nad Les Cascades, kde jsme svrchu usychali a zevnitř zavlažovali, abychom znovu mohli pokoušet ty děsné boule až dolů. Po 15. hodině zůstali na svahu už jen Andělíček s Čukem. Za to směli společně uvařit večeři z rýže, králíka, krůty, úplné hospodyňky! Středa byla významná pro Tatranku: dobrala antibiotika a neuvařila Kantorovi večeři, protože večeřela s božským Kájou, což obojí Kantor těžce nesl. Po 18.hodině to z něj ale spadlo, protože Jarda s Karlem a pak i s Alešem postavili na stůl postupně 15 litrů červeného i bílého svařáku. S jeho průběžnou likvidací jsme stále inteligentněji rozebírali dovednosti policajtů v závislosti na počtu hvězdiček.  Zase neopakovatelný večírek! Náladu mi nezkazila ani molitanová botička do lyžáků rozškvařená přímo od přímotopu. Zuzka si taky nenechala zkazit náladu tím, že jí v bazénu ukradli peníze. Zlatá Zuza zlatovlasá!

Z rozpačitého čtvrtečního rána se během chvíle vyklubal úžasný slunný den s výjezdem (zase v dobytčáku)  do 3 200 m.n.m. na Caron , neustálým focením, pocením, lýžením, svlékáním a odpočíváním  u hospůdky na Boismintu, kde si taky většina z nás pěkně přiškvařila líce. Kolem 15. hodiny se vše zvrtlo, zatáhlo se, začalo sněžit, padla mlha, no do konce jsme zase  nevydrželi. Ale večírek tentokrát začal později. Až když se vrátil Gek s poortézovaným, ale nezlomeným Krhounkem z rentgenu levého zápěstí ( jen 100,--EUR – neber to!). O co dýl začal, o to byl lepší. Vlastík oslavoval neztracení drahého fotoaparátu a k tomu jsme  na vlastní uši všichni slyšeli, že se s Kantorem na něčem shodli, fakt.

V pátek se počasí nezlepšilo, furt sněžilo, mrzlo, bez kukly to zase nešlo. Vybírali jsme si lehčí, modré sjezdovky a tím jsme si hodně pomohli. Jezdilo nás oranžáků pohromadě zase dost. Božský K.O. s Tatrankou proháněli snowboardy a dost dobře, ale  Štěpán je na prkně úplně hustej. Teprve ve Francii jsem pochopila, proč se Navigátor tak jmenuje. Vždy věděl, odkud a kam vede která lanovka, kde je sedačka, kde vajíčko, kam dojedeme touhle sjezdovkou, jak je kvalitní, kde přejedeme. Navigátor.

Příjemný den se asi v 15 hodin změnil v pekelnou sněhovou bouři, v níž jsme se stěží prodírali do teplíčka pokojíčka na pařbičku nazvanou „Spálená země“, při níž jsme se důsledně zbavovali posledních žracích i  picích  zásob. Ještě že nenápadná Majda statečně odtáhla Zuzanku, vzpomínající na své dávné francouzské zážitky, v 01 hodinu spát, čekala nás náročná cestovní sobota.

Začala úklidem, mytím, cíděním, luxováním, balením, čistěním, přemísťováním. Náš sehraný tým a Zbyňďův zelený koráb vyrážel v 9.50, podobně jako ostatní, na 20 hodinovou jízdu sněhem a deštěm po Evropě se zásobami čerstvých francouzských baget a sýrů z obchoďáku v milovaném Annecy. Po těžké cestě, kdy se stěrače na sklech nezastavily, nás v Čechách v neděli nad ránem vítala stejná sněhová kalamita jako při odjezdu, úplný Val Thorens! Jen fosforeskující vestičky chyběly.

No, je to za náma, bylo to krásný, stálo to za to i bez lítání. Už se zase děsně těším, jak společně pro změnu zapaříme a zavzpomínáme ve Skleníku, po normálním lítání na normálním kopci, v normálním teple, u normálního záchodového prkýnka, s normálním točeným a exkluzivní obsluhou Terezky a Ivetky.

Hlavně se musím zeptat Martínka Balouna, jestli vůbec někdy došel na sjezdovku… Já ho neviděla.