Zimní výlet do hor s cestovkou

GEKtour®

Tak jako vloni jsme byli počátkem února v mocném obsazení za lyžováním a létáním na horách v Hinterstoderu díky organizačním schopnostem dvorního zajišťovatele těchto cest Ranské partičky Pavla Janouška alias Geka, tak i letos se již dnes naší cestovce GEKtour® podařilo zajistit parádní výlet do italské VAL di SOLE na týdení pobyt spojený s lyžováním a létáním. Tentokrát nás sice nebylo tolik jako vloni (to nás bylo 16), ale dohromady osm kousků včetně dvou kouskyň nás bylo. Zbynďa s Jiřinou, Čuk a Gek s hokejistou Davidem „Krhounkem“ a Kantor s Fialkou a se mnou. Cesta až do samotného kempu v oblasti PEIO proběhla pohodově asi za 12 hodin s malou zdržovací epizodou okolo Mnichova.

Podle předpovědí z cílové oblasti jsme byli připraveni na velké mrazy. Ale jakmile jsme projížděli Rakouskem a sníh pořád nikde, jen tak nahodile, na Breneru to samé, zkrátka nic moc, Gek začal zjevně nervóznět. Po průjezdu Breneru to už nevydržel a nesměle zahlásil do rádia jestli jsme si náhodou nespletli roční období. No nevypadalo to dobře ani v samotném kempu. Pouze zbytky starého hrubého a špinavého sněhu. Jako kdyby v tomto místě zima už dávno skončila. Gek s Fialkou, která fungovala jako tlumočnice nás v recepci ubytovali, vyfasovali jsme spoustu rad a doporučení a hlavně ujištění, že sníh tam nahoře určitě je. Ubytování bylo vskutku královské. Dřevěné bungalovy pro pět lidí, komfortně vybavené elektrikou, plynem, kuchyňka s nádobím, televize a v každé místnosti teplovzdušný plynový automatický přímotop. No zkrátka na týden rajské pohodlíčko, jenom si to užít.

Teplota byla opravdu nízká, mrzlo jen praštělo okolo -12°C už v kempu při ubytovávání. Bydleli jsme tedy ve dvou bungalovech vedle sebe a centrum veškerého dění a plánování se stal bungalov zakladatele cestovky GEKtour®. No netvářil se dobře páč ono to opravdu na sníh nevypadalo a ujišťování v recepci ho moc nepřesvědčilo. A tak jsme pojedli, otevřeli pivka a „teplejší“ taky a nechali to na příští den.

Vstali jsme ještě do mrazivějšího dne a vypadalo to, že ty předpovědi klapnou. Naložili jsme auta na lýžovačku a vyjeli do místního centra v PEIO. Vyfásli jsme v pokladně pod lanovkou skipasy a nasedli do kabinek lanovky. Jakmile jsme opustili šachtu Gek zblednul děsem při pohledu pod nás na okolní svahy. Bál se o naší spokojenost, ale i o tu svojí :-) Ale pouze do doby než jsme míjeli první sjezdovku. Byla upravená, sněhu dost a lidí tak akorát, ne moc. Gek se sklidnil a bylo už zase dobře. Přesedli jsme na sedačku a pokračovali až na vrchol. Opravdu sněhu dost, na sjezdovkách se tu a tam dosněžovalo, bylo to perfektně upravené, zkrátka bomba. První den jsme si opravdu užili.

Skipasy jsme měli nastavené tak, že každý den jsme jeli lyžovat jinam, jenom to PEIO jsme mohli kdykoli. Stihli jsme tedy centrum FOLGARIDA-MARILLEVA jeden den, ledovec v PASSO TONALE další den, tam nám děsně foukalo, ale děsně. On totiž začal foukat fén už v průběhu pondělí a v úterý byl set sakra silnej. Takže jsme ledovec sjeli jednou, hned navázali na černou sjezdovku ve výšce 2780 mnm a sjeli ji dolů a hned přešli naproti na jižní hřeben, kde aspoň svítilo slunce. Vůbec celou dobu pobytu v té oblasti jsme měli slunečno, to bylo neuvěřitelný. Já jsem zachytil rozhovor jedné krásné polky v lanovce, která říkala, že sem jezdí pravidelně, ale ještě nikdy se jí nestalo, že by měli slunečno celou dobu pobytu šesti dní. Ta jižní strana Passo Tonale byla rozlehlá, mnoho lanovek, takže jsme traverzovali půl dne na východ a potom zpět k autům na západ.

Mezitím jsme absolvovali i den s rekognoskací terénu na létání, takže se lyžovalo pouze dopoledne v PEIO a pak šup hledat startoviště. Startoviště jsme nakonec našli po telefonátech místnímu lítači, který měl kontaktní číslo v obecním baru. Říkal, že to stojí za prd páč je fén, ale jeli jsme se tam aspoň podívat. Nezdálo se, že by to s tím fénem bylo tak zlé na tomto místě, ale doba už byla pokročilejší a přeci jenom nikdo z místních nikde a v neznámem terénu… tak tento den se létání nekonalo.

Další den, to byl čtvrtek jsme si nechali bombónek. MADONA di CAMPIGLIO. Vyzkoušeli jsme severní hřeben i jižní. Z jižního jsme se vrátili zpět na severní, ten byl o poznání lepší a zajímavější. Byla to parádní lyžovačka. Vůbec všechny terény, které jsme navštívili, byly perfektně upravené, počasí extrasuperdelabalalajka jenom místní říkali, že tak málo sněhu nepamatují. Obvykle tam v tuto dobu bývá asi 2m sněhu. No a tady v Madoně jsem přišel o hůlky… ale tak komickým způsobem, že to se může stát akorát mně. No sedíme si na lanovce pro osm lyžníků, tedy všichni vedle sebe. Já na kraji. Ruce s hůlkama jsem měl spuštěné mezi nohama. Lano jelo dlouho, nějak jsem se zamyslel, jen jakoby z dálky jsem registroval Kantorovo poučky o tom, že to madlo i s plexisklem se otevře úplně samo tak proč to otvíráme už dlouho před výstupem. Zkrátka v tuto chvíli si prosadil svou, nač se s ním přít. Madlo se nezvedalo a já jsem hleděl kamsi do „dálky“. Konec přišel rychle, než se madlo zvedlo hůlky se zachytily pod sedákem o sněhový práh, než jsem se vzpamatoval chcačky nechcačky zvednout ruce už nešlo přes to madlo, vohly se tak, že když jsem opouštěl lanovku s nešťastným výrazem promíchaným značnou mírou vzteku, no na koho myslíte, chechtákovali se mi jak našinci tak cizinci včetně obsluhy lanovky. Zřízenec u lanovky, kterému jsem tam odhodil obě zlomené hůlky, palcem nahoru dal jasně najevo, že to ještě neviděl. Nadával jsem jak zákon káže, že mám zkažený lyžování páč bez hůlek jsem vedle atd… Nakonec mi Kantor půjčil hůlky svoje páč on je vlastně vůbec nepotřeboval. Lyžoval pak i bez nich a neustále nás školil jak se ty karvingové oblouky vlastně točí :-) Tak to byla taková jedna z mých malých epizodek, které mně tu a tam občas potkají. Gek když mě viděl v tom okamžiku, říkal „Vlasto já vím, že je to blbý teď, ale já si tě musím vyfotit“. Ani jsem neměl sílu se bránit. Ještě v půli sjezdovky prý museli kluci několikrát zastavit, aby se mohli dostatečně vychechtákovat :-)

V pátek již vítr úplně ustal, objevila se lehká inverze tak partička mazala na startovačku hned vedle sjezdovky v PEIO. Já si šel ještě užívat posledního dne lyžování s Kantorovo hůlkama. David „Krhounek“ šel s nima, páč byl hrozně zvědavej na lítání a pomáhal jim na startu. Jiřina to filmovala na kameru. Udělali dva sletíky a pak jsme se všichni sešli na sjezdovce. Bylo absolutně klidné povětří tak Zbyněk s Kantorem ještě vymysleli rozlůčkový slet ze sjezdovky s lyžema. Převýšení 950m bylo velmi lákavé a tak naložili bágly i s lyžema do kabinky a vezli to nahoru. Jakmile to začali chystat na sjezdovce, lyžaři zastavovali u nich a sledovali co ještě nikdy před tím neviděli. Dokonce i místní zřízenci areálu se zapojili bez výzvy a začali místo příprav obkličovat zábranama, aby náhodou nějaký slepý lyžař nepřefiknul klukům výbavu. Kamery běžely, všichni fotili o sto šest a když to kluci postupně vodmázli i s lyžema, celý dav mocně zatleskal a zahelekal. Fakt parádní zakončení týdenního výletu.

Co vám budu dál povídat, vyšlo to náramně. Počasí slunečné, sjezdovky v perfektním stavu, žádné čekání na lanovky, lidí tak akorát. A zalétalo se taky, sice jenom jeden den kvůli tomu fénu, ale zato s velkým diváckým ohlasem. Zkrátka GEKtour® je to pravé, v létě i v zimě, za lyžováním i létaním. Díky Pavle.