Slovinsko červenec 2005

Po dvou týdnech slibování napsání reportáže o zážitcích a útrapách Ranské bandy ve Slovinsku je venku konečně dostatečně hnusně abych si v klidu sedla k počítači a snad něco smysluplného vytvořila. Kariéra nezávislé reportérky mě asi nečeká (omluvte tedy prosím občasné výpadky paměti mé duté hlavinky) ale vy kteří jste radši trůnili doma aspoň uvidíte o co jste přišli.

Takže na začátku všeho byl hlavně jeden obrovský Chaos (opravdu s velkým CH a ještě červeně by měl být napsán) při domlouvání kdo s kým, kdy a jak, kudy, jak rychle, s kolika zastávkami a přes co pojede. Kdyby se účty za telefony některých účastníků sečetly, asi jsme za ty peníze mohli letět vlastním letadlem přímo na Kobalu ale nakonec jsme se domluvili a vyrazili takto:

1. Posádka černé oktávky – pan prezident LKR a pilotka Verča (odjezd kolem poledne z Plzně přes Ústí nad Labem a Prahu na Znojmo) má to logiku?
2. Posádka červeného ďábla – ČuGeFi
3. Posádka bílého fokuse zatím se všemi světly – Kantor a Tatranka
4. Šedá myška Fordka – Radek, Tomáš, Michal. Tahle bandička odjížděla někdy kolem 14h z Prahy, jela přes Čechy na Víděň a pak někudy směr Slovinsko.
5. Stříbrný drak – Štěpán plzeňský a Becherovka Karlovarská. Kvůli pracovnímu nasazení zvolila tato posádka trasu přes Německo a Rakousko s odjezdem pozdních večerních hodinách

Ubytování pan prezident naplánoval  ve vysoce luxusním kempu Lazar přímo u řeky Soča. Fakt dobrý výběr! Parádní sprchy a záchodky s hudbou, restaurace a členité plácky na stany. Já se Štěpánem jsme tam dorazili asi ve 3h ráno, ostatní až v 6h (Neodpustím si poznámku kudy že to asi jeli a co všechno po cestě dělali) ale hlavní bylo že jsme se všichni ve zdraví setkali. Další den se v tomto kempu objevil ještě Veverka, Jirka X, taky místní ochočený a drzý Havran, Housenky, Mravenci a Komáři a pár dalších pilotů. Na kopci jsme pak ještě potkali Chrousta s Chrousticí.

Sobota 2.7.

Po probdělé noci byli všichni dost unavení ale letecká závislost velela k odjezdu na startoviště. Kolem 11h se tedy vyrazilo létat na Kobalu, jedno auto jsme nechali dole a značně nasardinkováni jsme jeli na kopec. Jako pilot začátečník jsem z tak velkého kopce měla trochu respekt, tak jsme si to nejprve  s Verčou a panem prezidentem jen tak na zkoušku slétly. Druhý pokus už tak krátký nebyl, zmizela jsem ve vzduchu na 2,5h a natočila jsem svých rekordních životních 1300 nad start a super polétala. Musím přiznat že jsem se tak trochu opičila po Čukovi a dalších  ale každý se to musí nějak naučit.

Večery obecně probíhaly podobně jako na Rané - čajíček, kávička, pramenitá voda a brzo do hajan ať jsme druhý den fit. Pár zkušených trempů mělo s sebou více či méně trvanlivé kempinkové židličky na kterých jsme se večer sesedli a klábosili a oslavovali letecké zážitky. Skoro nikdo neví kdo to byl, ale právě na jedné židličce měl být spáchán atentát na našeho milovaného prezidenta. Naštěstí jsme prezidenta zachránili a zase bylo co oslavovat. Viz foto.

Další dva dny jsme taky létali na Kobale, sice to tam vypadalo jako na Václaváku nebo jako na Rané ale to nevadilo. Potkali jsme tam další lítače -  Prcavku a spol, taky spoustu lidí z Beskyd, nějaké Slováky a Poláky. Vůbec jsme si nepřipadali jako ve Slovinsku. Všichni jsme si stanovili cíl doletět až do kempu ale nebylo to vůbec jednoduché. Hned první den zmizela Ala Fialka kdesi a všechny důvěřivé duše balamutila tím že do kempu dolétla (málem i slza ukápla, viď Tomáši), ale my kteří víme že autostop je její nejčastější dopravní prostředek víme jak to bylo.

Další úspěchy co si vybavuji byl Kantor s Tatrankou, letěli směr kemp a sedli famózně u řeky Soči ve které bylo super koupání. Netuším jak se tam mohli trefit ale budiž. (V řece se dalo koupat skoro všude, voda byla úžasně čistá a ledová ale v těch vedrech co tam panovaly to bylo super osvěžení). Další skvělé výkony přítomných letců si bohužel nepamatuji tak do podrobna protože jsem byla opojena svým životním letem prvního dne, ale vím že pan prezident visel ve vzduchu skoro pořád, i když dunělo jako blázen, odletěl kamsi pak se zas vrátil jakoby se nechumelilo, polétal nad startovačkou i výš a zase na startu přistát, prostě my normální človíčci jsme jen tiše záviděli, taky Štěpán na zemi moc nepobyl, letěl podél hřebenů a skal někam v dál, Tomáš odletěl směr kemp ale první den se vrátil protože byl silný protivítr, další den se mu to skoro povedlo, nebo? Stejně tak ostatní byli pořád někde ve větru. Prostě lepší než sedět doma na zadku.

Čtvrtý lítací den jela část bandy na Lijak – pro někoho to bylo zbytečné přejíždění ale ti kteří tam nikdy nebyli se tam rádi podívali, polétali, zašli s Prcavkama a Chroustama na pizzu a večer jsme se těšili na oslavu prezidentovo plnoletosti. Oslava byla v kempu v místní hospůdce, do časných ranních hodin. Noční veselí asi rušilo spánek havrana, tak Tomášovi ukradl tajemný pytlíček s telefonem a dalšími cennostmi. (No jo kde je prezident, tam se musí něco stát) Když se ale Havran (– což vlastně byla převlečená sojka bonzačka z Krkonoš) vyspal, všechny cennosti Tomášovi vrátil. To bylo radosti.

Pouze jeden den se létat nedalo, ch… tedy pršelo od rána, tak to se všichni věnovali různým radovánkám – víno, ženy, zpěv převládali, ale část výpravy se po rozhodování mezi raftem a kulturou vydala na výlet do krápníkových jeskyň – Postojnaja. Někdo někomu něco sežral i s navijákem  a myslel si že po cestě zabruslíme tak si ty kolečkové brusle vzal s sebou, no Álo neva. :-) Jeskyně byla úžasná a vřele doporučuji.

V úterý večer se posádka stříbrného Fordíka se slzami v očích rozloučila a přejela do Rakouska aby se přiblížila k Westendorfu kde jsme si naplánovali létání na poslední den. Zbytek výpravy dorazil až během středy kdy už jsme měli několik sletů a výjezdů lanovkou. Polétali jsme tam taky parádně, cvičili jsme uši, wingovery  a některí i spirály a pak už jsme se museli jen posilnit po tom náročném dnu, rozloučit se a plni zážitků jet dom.