První typický víkend přeletů

Podle předpovědí mělo být v sobotu slunečno a foukat mělo tak něco okolo variablu. Když jsme se s Gekem v pátek večer domlouvali jak a kdy, Gek prohodil, že to bude nejspíš sobota plná čertíků. A opravdu byla. Slunečno se konalo, foukal slabounký V až JV vítr, ale to pouze zpočátku. Na kopec jsme vyšlápli někdy kolem 10:30 poprvé. Jezevec v tu dobu pouštěl svoje kurzíky a více méně to byly sletíky. Zkrátka ideální výcvikové podmínky. Během půlhodinky se situace vylepšovala plynule krátkými termickými intervaly. Čuk tedy nelenil a šel vyzkoušet co tedy opravdu v tom vzduchu je. Měl štěstí, povozil se na východní bouli kde něco vyštrachal. Bohouš samozřejmně když to viděl odstartoval taky a spolu si tam poletovali. To byla ale jenom taková slabá dvacetiminutovka. Než jsme se my ostatní ustrojili a připravili bylo to pryč, tak jsme se jenom tak kolem kopce povozili a po několika minutách už nebylo zbytí. Přistáli jsme na motokrose s tím, že si zajdeme doplnit tekutiny do Skleníku a znova nahoru.

Mezitím přijeli ostří hoši od Gradientů přezkoušet éra a když jsme šli kolem nich nahoru, Malin prohodil, že se mu nahoru ani nechce, že má úkoly a tak. Zkrátka nevěřil. No my jsme pokračovali s Gekem a Poletuchou. Nahoru jsme došli někdy okolo 12:45, nechali jsme si udělat skupinové foto a začali se chystat. Poletucha samozřejmně, jak jinak, vždy první. Bohouš už se taky fotil ustrojen k letu. Já ještě chtěl udělat nějaké ty fotečky do „kroniky“. Poletucha odstartoval, loupl to doprava a vypadal, že po další zatáčce doleva to posadí na kopec. Jenomže než doletěl ke kopci ťuknul o stoupáček mezi sedlem a spodnější  JV startovačkou. Vyzkoušel ho tedy pravotočivou a po dotočení už řval na Bohouše „startuj Bohouši, je to tu, dělééej“. A Bohouš opáčil „jééžišmarjáá mně se to zamotalo, pojďte mi to pomoct rozmotat, rychlééé“. Nějaká dobrá duše mu to pomohla rozmotat, ale to už měl Poletucha sakra pěknou vejšku přímo nad kopcem. Bohouš brousil, brousil termické ťukance v tom samém místě kde zůstaly ještě nějaké zbytky po Poletuchovi. Nakonec to vyťukal nad kopec ke všeobecnému překvapení nás ostatních. To už měl Poletucha nějakých 1300m nad kopcem a pádil směrem na Lovosice. Abych nezapoměl na Jezevce, ten to stihnul odstartovat před Bohoušem a podařilo se mu vydrápat pod Poletuchu a se svým milovaným Fénixem II zahájil stíhačku. To Bohouš vystoupal 800m nad kopec a rozhodl se letět směrem na Milou. Ukázalo se však, že to nebylo nejšťastnější rozhodnutí, páč po nějaké době tvrdého boje o stoupák se dostal do pětimetrového klesáku a už se z něj nevyhrabal. Avšak měl při té smůle i trochu štěstí. Jak tak už dělal rozpočet, kam že to vlastně přistane, kouknul na silnici pod sebou a zahlídl černou audinu s nápisem na dveřích Studio 071. „Jéé sláva, Viktor“ zvolal tak silně, že jsme to slyšeli až na Raný :-) V ten okamžik se z Bohouše stal hloubkovej bombarďák a všemi možnými prostředky se snažil k Viktorovi přiblížit tak, aby ho mohl vidět. Viktor se však zabýval psaním SMS-ky za jízdy, tak nějaké to lelkování po okolí to ho ani nenapadlo. Bohouš tedy udělal klesavou bojovou zatáčku k silnici a letěl mu naproti přesně podél ní a mával jako kdyby stopoval. V okamžiku kdy míjel černou audinu se Viktor probral nemoha uvěřit co viděl a tak se lekl, že zastavil a vylezl ven podívat se co to vlastně minul. Bohoušův velký modrý Fénix akorát skládal křídla po přistání. No to snad není možný, von to Bohouš a řval jestli by ho mohl vzít zpátky na Ranou. No nakonec z toho je 7km do listiny průběžného pořadí, tedy nic moc, ale Viktor, ten na to bude dlouho vzpomínat.

Mezitím se na startovačce odehrávala ukrutná vyhnívka se stále opakujícími se čertíky. Předpověď Gekova vyšla na stopro. Dokonce jeden byl tak dlouho, že stačil několikrát oběhnout a proběhnout mezi piloty, na severni straně kopce a dokonce Antonovi popadl bundu a rukavice a hodil mu to pod kopec. Ten jenom nevěřícně přihlížel. Kopec už byl plnej pilotů, dokonce dorazili i ostří hoši od Gradientů za všeobecného veselí. Jenomže smích nás brzo přešel. Bylo tak někde okolo 15:00, žádný čertík už se delší dobu neobjevil a Malin si chystal svoje brko nenápadně vpravo spodnější startovačky. Odstartoval, poodlétl před kopec a začal točit nenápadný stoupák. Udělal tak dvě otočky, když ostatní pochopili, že to je ono. Nastalo všeobecné šílenství kdy to vypadalo jako když vyplašíte hejno žab a ty skáčou jedna přes druhou do rybníka. Malin už měl výšku a pod ním se odehrávalo dobrodružství, ze kterého nakonec odletěli Čuk s Kantorem a sedli někde u Lovosic. Malin to dal na Milešovku a zpátky a po přistání na motokrose vyprávěl, že když středil ten stoupáček před kopcem a pak se kouknul dolů a viděl tu ukrutnou masáž pod sebou, polilo ho horko i v té zimě, která ve vzduchu panovala. Poletucha říkal, že trpěl děsně a nejhorší to bylo ve vrstvě mezi 900 a 1300m nad kopcem.

V neděli z rána bylo zataženo vyšší oblačností. Kantor vybalil krosnu, a s Gekem a Česťou jsme mu asistovali při předletovce. Trochu se proletěl po okolí. Dopoledne se však začalo nepatrně protrhávat a tak jsme se dali na cestu k vrcholu :-) Kolem jedenácté jsme to zkusili, ale neuspěli jsme a přistáli. Dali jsme to však ještě jednou a vyplatilo se. Sice se nedalo odletět páč nejvíce to nosilo 100m nad kopec, ale na blbnutí to bylo dobrý. To ale trvalo jenom tak asi hodinku až dvě „a pak Borroro už ne život, pak Borroro už nic“ :-) Všichni ostatní co přišli po nás už jenom více méně sklouzávali.

Takže tento víkend se vydařil a do tabulky průběžného pořadí Ranského poháru se udělal hromadný zápis několika přeletů. Doufejme, že další víkendy budou přinejmenším podobné.