Trojnásobné narozky

... pokračování...

Česťu pomalu svlíkli donaha, aby zjistili zdali mu tričko pásne. A páslo přesně. Zkrátka pasovalo všecko. Oheň se začínal rozhořívat no a páč někdo zařval „hasit nebo nám shoří kotlety“, tak to někdo přehnal a uhasil to poněkud více. Ovšem jakmile to uviděl Vladimír První, popadl nějaký plech co tam ležel u ohniště a začal s ním zuřivě mávat kolem ohně. No museli jsme všichni pryč páč ten Vladimír to dělal opravdu od podlahy. Kdosi z přihlížejících poznamenal: „Už konečně vím jak vypadá ukrajinské dmychadlo“. To by jste museli vidět, neskutečná sranda. Míla Kalamita již za tmy vyrobil na udírně několik sousoší z vlastního těla a podle mně nejvíce se mu povedla socha Svobody.

Čuk stále v plné síle, chtěl si to užít, páč v neděli musel vstávat zavčasu a jít do práce. Nedalo se s tím nic dělat. Smůla. Ale já z Česťou jsme toho měli už nad hlavu a tak jsme se odebrali nenápadně na zasloužený odpočinek do auta. Česťa zabral až do rána, ale já se ještě probral a vrátil se do víru oslav ve Skleníku. Ale o půlnoci jsem už byl hotovson, a tak jsem sebou plácnul na první postel, kterou jsem uviděl.

V neděli ráno to začalo poměrně pěkným počasíčkem. Chvílema svítilo sluníčko, chvílema bylo oblačno, ale naděje na létaní žila. Alena měla čerstvej piloťák, se kterým se mi pochlubila v sobotu při obdarovávání, a tak celá žhavá čekala na první křest. A křest jí vyšel, čtyřikrát tu Ranou vylezla a lítala jak divá. Nadšená byla, jiskry s očí jí lítaly. Čertovská baba to je. Dlouhán Pepa se chystal na odpanění prvním letem na tandemu v životě, který pilotoval Kalamita. A tak se pořád vyptával, páč už ta přezdívka je hodně zavádějící. Vylezli jsme na kopec někdy kolem jedné hodiny, jestli si pamatuju. Chodili slabounké interválky, jen tak na sletíky. Taky jich několik sletělo. Strčil jsem Dlouhánovi foťák do ruky, aby mi udělal pár fotek a vybalil fidlátka. Dlouhán pravil, že ať mu koukám něco ukázat, jinak mi neuvěří. Zase úkol. A tak jsem se přidal k ostatním a lehl na startovačku vyčkávat. Čekání bylo dlouhé. Nahoře pod stožárem kaučoval Alenu Jezevec a já sledoval jeho nervózní tiky po startovačce. Najednou interválek přišel, nedůvěřivě jsem se postavil a koukám, Alena po startu, předemnou stojící Tomáš to vodmázl taky. Rozhodil jsem éro a se slovy „séru na to, mám hlad“ jsem odstartoval taky jako třetí. Bylo to vono, ten jedinej mocnější toho dne. Ostatní nedůvěřivě koukali, ale nakonec se Česťa přidal taky a jako čtvrtý odstartoval. To už ostatní nevydrželi a hópli to tam též. A přišli na řadu pravidla pro létání. To byla hustota. Nejvýše se došplhal Česťa a taky nejdéle se udržel ve vzduchu. Mně to dalo necelou stovku nad kopec, možná i více, pohodového pulcování nad vrchlíky mnoha ostatních. Přesnou výšku neznám, ono o to ani nešlo. Alena vrtěla termiku podle Jezevce, který ji naváděl jak modýlek do stoupáků. Někteří další, včetně mně, se přidávali a slítávali se k ní jak vosy na bonbón. Musela to být srandovní podívaná, jak Jezevec potom dole po přistání vyprávěl.

A tak nakonec jsme ty naše narozeniny oslavili i docela pěkným polétáním. Nebylo toho moc, spokojenost se ale dostavila. Proběhla i soutěž na přesnost přistání, kdy nejvíce exceloval Kalamita s pasažerem Dlouhánem. Několik minut byli první. Dlouhán tedy prvně v životě na padáku a měl z toho sakra radost. Vladimír První se již blížil taky, ale netušili jsme, co má nachystáno. Přiletěl nad přistávačku dost vysoko nikdo nechápal proč, když má trefit tu medovinu uprostřed přistávacího kříže. Čuměli jsme na něj, a najednou pustil řidičky, rozepl kombinézu a vytáhl flašku s vodou a začal bombardovat. Éro řídil náklonama. Dostal jsem plný zásah. Otočil to ještě jednou a to už opravdu vypadalo, že jede po té medovině. Křičeli jsme na něj: „na medovinu“ a on zařval: „séru na medovinu“, vytáhl druhou flašku a bombardoval znova. Z vlastních zkušeností vím, že musel projít dobrým bombardovacím výcvikem.

No a pak jsme ještě chvíli kecali a pak se postupně vytráceli domů. Byly to parádní trojité narozky.