Slavil Vladimír zvaný „Žirinovský“

Tento víkend patřil cele našemu Vladimírkovi, kterému už kdysi dal Kalamita přezdívku „Žirinovský“ pro jeho původ a taky občasné výstřelky, které dovede tu a tam vypálit od boku. Zrovna ta poslední jeho příhoda, která se mu stala při návštěvě rodiny na Ukrajině stojí opravdu za to a dokazuje, že ten nahoře ho má opravdu moc rád. To se nedá popsat úplně přesně, ale přesto se pokusím alespoň o skicu.

Milý Vladimírek vyrazil za příbuznými na Ukrajinu na návštěvu a také podívat se na nějaké ty lokality vhodné pro paragliding. Jak on říká, něco zprivatizovat. No a tak jakmile vyšlo počasí, našel si nějakou startovačku a odpálil na průzkumný let. Zpočátku se mu to zdálo dobré, ale jak tak zkoumal, nějak si nevšiml, že už termika došla a přistávačka žádná v dohledu. No tak co teď, páč všude okolo byly lesy, kam jste se podívali. Jenom někde tam dál bylo vidět nějaké stožáry z čehož usoudil, že aspoň trošku místa kolem nich bude. Namířil si to k nim, ale hnil a hnil, šmrdlal kdejakou nuličku až se mu nakonec podařilo k těm stožárům doletět. Ale s hrůzou zjistil, že ty stožáry se tyčí přímo z lesa a bylo to vedení asi 22kV. No tak co teď, páč měl psí výšku a pomoc samozřejmě beznaděje. Stromy byly vysoké, rozhodně vyšší než vedení samotné a tak mu vyšlo, že v tuto chvíli bude lepší přistát nějak šikovně na některý z těch stožárů. Já vím, už tady si myslíte, že kecám, ale na mou duši je to pravda podle vyprávění oslavence, a rozhodně on tuto příhodu umí lépe vyprávět než já popsat. Vrátím se však k popisu událostí. Tak jak dělal rozpočet, tak „čtvrtou“ zatáčku dotočil těsně nad jedním stožárem a klouzavým letem mezi dvěma krajními vedeními se snažil proklouznout mezi těmi dráty sedačkou a pak děj se vůle boží. Domníval se totiž, když proklouzne pod vedení, že padák ho nepustí níž, že zůstane vyset a pak nějak se už dolů dostane. V této situaci vlastně ani jinou možnost neměl. Opravdu tak přesně to měl vypočtené, že se dostal klouzavým letem pod dráty mezi něma a padák se pak zacukoval na drátech a on vysel v sedačce na vedení. Bohužel výška byla pořád krutá a na seskok to rozhodně nebylo ještě zralé. Tak co teď, až potud to mám v kapse, ale nějaké stromy jsou ještě pořád pode mnou. Jak se k nim dostat!? Najednou záblesk, přišel nápad, mám přece záložák. Hodil tedy záložák pod sebe, že jako sešplhá po něm. Rozepnul karabiny a začal šplhat dolů po záložce. Potřeboval se dostat ke špičce nejbližšího smrku. No když sešplhal až na konec záložky a držel se středovky zjistil, že stále nedošáhne na ten podělanej smrk. Pokoušel se zase vyšplhat zpět po záložce do sedačky a tam, že vymyslí lepší variantu. Jenomže zpátky už to nešlo. Zkrátka po kluzké padákovině to nejde, tak co teď. Síly docházely a ten zašmodrchanej padák v drátech hlásil, že každou chvíli povolí. Poslední nadějí bylo rozhoupnout se a skočit na tu špičku stromu. A tak se rozhoupal, skočil a trefil špičku. Tam chvilku dáchnul, páč na slezení to ještě nebylo. Měl přece v těch drátech kus svého drahocenného majetku. Našel si v tom stromu nějakou větev, tou si přitahoval záložku tak, že ji chtěl strhnout a s tím samozřejmě i ostatní majetek. Po dlouhém usilí se to nakonec podařilo. Padák se uvolnil a celé to propadlo až na zem. Teď ještě zbývalo slézt ze stromu a hajdy domů. Na zemi posbíral majetek, zjistil, že padák je setsakra rozdrbanej, ale hlavně, že žiju. Cesta domů pěšky to už byla pohoda. Šel lesem a jenom si tipnul směr páč to tam vůbec neznal a ze vzduchu si pamatoval, že široko daleko žádné obydlí. Cesta do nejbližší vesnice trvala několik dní, v noci spal pod padákem a živil se výhonky a lesními plody. No něco mi to připomíná, ale to je úplně jiná kapitola.

Milý Vladimírek tedy přežil a vrátil se do Čech a tento víkend oslavoval po čtyřicáté druhé. Nachystal originální pohoštění po „jeho“ jak je u nich obvyklé. Tedy jehněčí šašlik. Klárka s Pepou Franky Dlouhánem mu vydatně pomáhali celé sobotní odpoledne. My ostatní jsme na západní straně využili možnosti si zapulcovat kolem kopce, foukalo dost silně a ze západu. Když už jsme toho měli dost šli jsme v podvečer rozbalit stany do kempu. A koho nevidíme, Anton s kámošem si to štrádovali na kopec. Stačili ještě křiknout, že na Koze to stálo za prdlajs, mračna a slabý vítr a tak přijeli sem. Za chvilku už bylo vidět jak na západní straně pulcujou až do soumraku. Jo absťák, ten jak se dostaví…

Večerní oslava byla výborná, ostatně jako vždy. Vladimírek rozdělal oheň, s Pepou Frankym napíchali šašlík a šup s ním na rožeň. Strejda jim sice do toho kecal, že to dělaj blbě, že on byl taky v Rusku, ale prdlajs platný mu to bylo. Nesměly chybět Krvavý záda, originální Vladimírovo „stereo“ na zapití. No a dál to snad už ani nemusím, páč ve fotogalerii to je vidět dostatečně. Jenom poznámka, že si Vladimír při té oslavě otevřel butik s tričky s potiskem podle vlastního návrhu. On je totiž nadaný kreslič architekt a slíbil, že nám vyrobí i origoš logo Ranského poháru.

V neděli jsme se probudili do skoro slunného dne, které však s postupem dne ubývalo více a více. Foukalo pořád ze západu, ale už ne tak silně. Už ani na pulcování to nedalo. A tak jsme to v Ponorce navečer rozpustili.