Kondiční sletíky

Už když jsem v sobotu dopoledne přijížděl na Ranou, čím jsem byl blíže, tím byl hustší déšť. Nevypadalo to dobře a byl jsem rozhodnut, že nějakou chvíli pobudu a pak vyrazím zpět. Na neděli byla předpověď úplně mizerná takže nebylo co řešit. Ve Skleníku jsem se od Zuzky dozvěděl, že probíhá mistrovství Evropy modelářů magnetářů. Hustota aut na parkovišti tomu plně odpovídala, pomalu jsem neměl ani kam postavit svýho bobánka.

Pomalu se začalo scházet tvrdé jádro Ranského poháru a než jsem si stačil dopít kafe a první pivínko, obloha se začala protrhávat. Nakonec těsně po poledni se udělalo úplně jasno, foukalo sice velmi málo, ale přímo od JV. Magnetáři se posunuli z vyšších startovních postů směrem k nižším, blíže k polím. Vrhali svá letadla do prostoru a pak se sami vrhali je hledat do polí. Někteří museli až do vzdálené kukuřice. Místy bylo srandovní sledovat, jak vlastně takové mistrovství v této kategorii probíhá. Sledovali jsme to z kopce a čekali při tom, jestli by se z toho počasí nedalo alespoň jakž takž polétat.

Nedalo. Foukalo tak asi 2m/s plus mínus. V podstatě se jednalo o sletíky s občasným pokusem o zachycení, které stejně nakonec dopadly přistáním na motokrose. No nicméně slunce celkem pražilo a tak panovala obecná víra ve večerní pasátek. Vydali jsme se tedy na kopec znova počkat alespoň na večerní povoženíčko. Byla to však minela. Čím více slunce zapadalo, tím méně foukalo a okolo půl šesté už bylo jasné, že starty budou na berana. A tak se také stalo. Sletěli jsme a mazali do Skleníku na pivko, páč když už jsme nepolétali tak aspoň žízeň se zahnat musela. A zahánělo se vydatně až do rána. Zpět jsem tedy nevyrazil, musel jsem zůstat na noc.

Důvodem k oslavám bylo to, že magneťákům skončilo mistrovství Evropy právě v tuto sobotu a tak jsme to zapíjeli společně. Žasnul jsem kdo se stal mistrem Evropy. Byl to ani ne 12-ti letý kluk, jak jsem odhadnul. Kluk slavil nanukem v ruce a táta nám rozlejval panáčky domácí slivovičky mimořádné kvality. Neskutečná pochutina. Zkrátka nakonec ta sobota nebyla tak zlá jak to zpočátku vypadalo :-)

Ovšem neděle to byla katastrofa. Deštivo, mokro, hnusně. Zuzka nám vystrojila snídani, dali jsme se do pořádku a postupně se vytráceli po svejch. Jako poslední jsme vyrazili spolu s Bukačem, ale vybrali jsme si zrovna ten největší déšť, který nás potkal hned jak jsme projížděli kolem Loun. Byl to takový liják, že stěrače to nabraly a musel jsem snížit na 80km/h. Vidět bylo prdlajs, byla to chvílemi jízda za IFR-u. Poletucha ještě vzkázal, že odpoledne kolem 16:00 se to prorvalo a strejda Bohouš, než vítr stačil zesílit, lehce posváhnul.