Osiřelá Raná

Tento víkend byl prvním, kdy značná část partičky odjela na čtrnáct dní za létáním do Francie. Ti co zůstali věřili, že počasí bude vstřícné a podaří se přidat do tabulky dobré výkony. Bohužel se tak nestalo. V sobotu byl sice krásný slunečný den s kumulovitou oblačností do 5/8, ale vítr spíše nefoukal a když tak z různých stran. Počasí zkrátka vyhlásilo disciplínu zvanou „přebíhaná“. Kurzíci místních paraškol slétávali už od rána. Přijel Laco na víkend a tak jsem mu pomohl postavit campingové posezeníčko na přistávačce a u pivka a kafe jsme klábosili. Na obloze bylo zatím vymetýno. Na kopci bylo asi pět pilotů a bylo vidět, že jim přebíhaná dává celkem zabrat. No nicméně asi okolo 12:30 přišel krátký interval do kterého skočil někdo s červeným šikoletem staršího designu. Vytočil odhadem asi 1800nm a dal to směrem vlevo od Řípu. Dostal se někde za Oblíkem pod větší mrak a tam dobral několik dalších stovek ve velmi silném stoupáku. Bylo to znát i ze země co otáčka to velký nárůst výšky. Pak zmizel do pryč. Už v tu dobu co stoupal nad Ranou začala oblačnost prudce vzrůstat a během půlhodinky bylo překumulíno. To byla rychlost. Laco mně říkal, abych šel nahoru, že mně přiveze odkudkoli. Popadl jsem fidlátka a mazal nahoru. Už to bylo na prdlačku. Krušnohorské hřebeny už byly pod souvislou oblačností a blížilo se to směrem k nám. Nad Ranou to bylo hrrrk nahoru, hrrrk dolů, předklon, záklon a kvedlačka což značně nabourávalo můj morál. Před tím ovšem předcházela ještě čekaná v pařáku. Se mnou létalo ještě asi pět dalších s lepším i horším skóre. Přistáli jsme a šli něco pojíst. Na večer přijel Pepa Franky Dlouhán s proprietama na opejkání, které zorganizoval společně s Klárkou, Álou a Kalamitou na počest návratu Vladimírka z Ukrajiny. Vladimírek přežil tento dlouhý výlet ve zdraví a s mohutnými žážitky, takže se mocně oslavovalo.

V neděli ráno nás probudil déšť, který však brzo ustal. Dopoledne se vyvíjelo spíše bouřkově. Kurzíci určení k výběru do týmu Mladých a Nadějných se předváděli hned zavčasu, ale pod čerstvě vznikajícími mraky jim to mnohdy na přistání nešlo klasicky a řada z nich si muselo pomoct ušima. Sedali kam se dalo a někteří i na šípkové keře. Jezevec, který pomáhal na přistání, nosil výraznou červenou fléru na vztyčené ruce, aby bylo vidět odkud fučí. Pravil jsem, že u nás v Beskydech to kluci dělají tak, že píchnou větev do země a na konec přivážou tu fléru, aby měli volné ruce a mohli se věnovat přistávání kurzíků vklídku. Jezevec však opáčil, že Beskyďany nemá rád, páč mu jeho milovanou Ranou soustavně pojmenovávají na „ten malé české brdek“ a tudíž to bude dělat po svém. A tak chodil kolem kříže na přesnost přistání se vztyčenou rukou, ve které držel dlouhou červenou fléru. Vypadalo to velmi komicky a důležitě, zkrátka po jeho.

Ve 12:30 poprvé bouchlo, ve 12:35 bouchlo podruhé a pak začalo i mocně pršet bokem Rané směrem na Louny a široké okolí. Okolo šesnácté to vypadalo, že se to od severu vybírá, ale to já už chystal odjezd do Práglu. Ostatní co zůstali věřili, že aspoň posváhnou na severní straně kam foukal vítr. Teď jsem ještě mluvil s Pepou Nosem, který potvrdil, že se opravdu létal klasický svah po sedmnácté hodině, foukalo 7m/s od severu a vozilo se tam asi 7 pilotů až do soumraku.