Víkend mezinárodního pohárového pilota

Na sobotu jsme s Mancim byli domluveni na společném polétání na Rané. Ale byl v tom háček. Manci mohl až odpoledne kolem 13:00, páč musel být v práci. Což ovšem pro mně bylo už pozdě, a tak jsem se smířil s tím, že pojedu sám. Počasí nevěstilo nic dobrého, ale doma civět do monitoru se mně nechtělo. Počasí nebylo opravdu dobré a tak jsem spíše vyčkával. Najednou, kolem desáté telefon. Manci: „tak co, jedeme ne?“ Byl jsem překvapen z Manciho odhodlání, ale vysvětlil mi, že v Praze nebude ani náhodou. „Tak přijeď pro mně do firmy jo? Tak čau“.

V Praze se to honilo, ale vyrazil jsem tedy za Mancim do práce. Dali jsme si kafe, páč čekal vystřídání. Když vše klaplo, tak před polednem si to štrádujem na Ranou. Prokličkovali jsme se až na Evropskou a tam zácpa. V poledne v sobotu, nepochopitelné. Ale za chvíli bylo vše jasné. Světla na křižovatkách byla vypnuta, páč zhora si razilo cestu asi 1000 motorkářů na Harleyích a policajti jim otevřeli celou třídu, aby plynule projeli. V životě jsem neviděl tolik nablejskanejch Harley Davidsonů pohromadě. Na čele je vedli policajti, následoval velký bus s obrovskými ampliony, ze kterých nás bombardovali těžkým heavymetalem. A pak až oko dovidělo ve třech až čtyřech proudech motorky. Obrovskou kolonu uzavírali zase policajti. Průjezd trval několik dlouhých minut, ale podívaná to tedy byla. Pak už vše probíhalo normálně, začaly fungovat semafory a tak jsme projeli až na dálnici.

Na Rané bylo pusto. Celá banda byla totiž na Loketském polétáníčku. Jenom Jan Lenke s rodinkou byl na parkovišti ve svém karavánku. Zajistili jsme si přespání ve Skleníku a vyrazili na druhou stranu kopce, páč foukal západ. Ale byl dost silný, zkrátka na hraně. Vydali jsme se na kopec, že jako uvidíme. Jan zůstal na úpatí malé boule na západě, my s Mancim to vyšlápli až nahoru. Manci byl nabuzenej a hned začal vybalovat. Divil jsem se páč občas to vypadalo na deštík. Zůstal jsem v naprostém klidu a jen tak lelkoval. Chvílema se to otevřelo a najednou koukám, Jan z úpatí odstartoval a začal svahovat. Manci prohlížel půjčenou Vegu a po chvíli odstartoval taky. To už Jan chytil stoupák a trpělivě točil až pod základnu černého mraku. Manci se už také snažil vehementně, ale Jana nedostihl. Vyprdnul se tedy na něj a dal odlet směrem přes Oblík. To se už ale vpředu před Milou formovala malá bouřtička. Najednou koukám, Jan nikde. Zmizel v mraku. Jak nám pak vyprávěl, vyspiráloval se bokem mraku a letěl směr na Prahu s tím, že to někde uzemní, aby to nepřehnal. Nakonec to dalo asi 15km, sednul někde před obcí Peruc. Manci mezitím už nic nepochytal, navíc na něj začalo pršet a hnil někde u Oblíku. Chtěl se tam ještě zachytit, ale nevšiml si včas, že se vítr otočil 90°. Začalo foukat ze severu. Už se nedostal z pohledu větru před kopec a přistál pod Oblíkem v brambořišti. Zavolal, že jako dobrý a že se sejdeme v Ponorce. Za Milou se už z bouřtičky stala bouřka a jednou nebo dvakrát práskla na výstrahu. Popadl jsem batoh a šel do hospody. Dole na parkovišti jsem se zastavil u Janovo přitelkyně Ilonky, vozila tam mimino. Ptám se jestli Jan volal. „Nevolal“ říká, „my totiž jsme nechali telefony v karavánku“. On vůbec nepočítal s odletem. Netušil, že v tomto počasí něco bude a myslel, že jen tak posváhne pro radost. No a pak mu bylo líto toho stoupáku. Podle jeho slov to byla parádní klidná čtyřka až pod mrak a pak cuc a byl tam :-) Když přistál u Peruce, půjčil si tam telefon od někoho a zavolal si taxíka. Myslím, že Ilona měla strach, ale nebylo to na ní znát.

S Mancim jsme něco pojedli v Ponorce a vrátili se do Skleníku. Jan už byl zpátky a s jiskrou v očích nám všechno povyprávěl. No a tak na počest svého prvního přeletu v rámci Ranského poháru uspořádal večerní rožněníčko u svého karavánku. O půlnoci otevřel ještě „pratřešňovici“, kterou vypálil někdo z jejich rodiny v roce 1941 u nich v Německu :-)

V neděli ráno bylo po jistou dobu celkem vábně. Byla sice oblačnost, asi 5/8, slunko pralo, ale nevydrželo to dlouho. Okolo jedenácté se to zatáhlo úplně a hrozil déšť. Zatracenej víkend, už zase! Manci se ovšem nenechal vyvést z míry a navrhl trénink na Železňáku. Zavolal rodičům Costi do Třebenic. Zvedla to paní domácí a Manci vzkázal, že jedem na Železňák trénovat ať za náma pan domácí přijede také. Opáčila, že momentálně je na ministerstvu úlevy, ale že vše vyřídí.

Projeli jsme asi dvěma krátkými přeháňkami. Na Železňáku bylo už docela fajn. Foukalo přímo proti a tak jsme to hned vybalili. Sotva jsme začali vodit svoje padáky, přijel legendární Costerfield senior a přidal se k nám. Asi dvě hodiny jsme rajtovali, chvílema se dalo i lehce posváhnout. Počasí se začalo hodně vylepšovat. Manciho telefon crčel o sto šest, volal Jan, že na Rané se létá. Zabalili jsme fidlátka, rozloučili se Costerfieldem seniorem a mazali na Ranou. Sotva jsme vylezli z auta začalo se chmuřit. No než jsme vylezli do sedla ze západní strany, začalo pršet. Poschovávali jsme se mezi keři a vyčkávali až to přejde. Dorazili i Rosťa, Viki, Peroxyd a Prcavka. Aspoň byla sranda. No a páč většinou Prcavka létá s Vikim pohromadě, tak najednou někdo vymyslel přezdívku pro oba. Když totiž přeháňka přešla, nefoukalo vůbec nic. A tak tradičně Vendis Prcavka společně s Viktorem šlapali až nahoru a někdo prohodil: „hele růžový veverky jdou na kopec“. Peroxydovi se sakra nechtělo a mně, starýmu lenochovi už vůbec ne. Manci šel za růžovejma veverkama a Peroxyd nakonec taky. Já doufal, že zase přifoukne a zůstal jsem v sedle. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se legendární Costerfield senior. Nevydržel a přijel taky.

Rozfoukalo se, ale byl to čistý sever, takže v sedle to bylo za boulí. Obloha se otevřela okolo 16:00 a létalo se až do večera.