Hinterstoder únor / 2004

Náš výlet za létáním a lyžovačkou

Plánovali jsme to už od konce léta. Organizačně to celé zajišťoval Pavel Janoušek alias Gek s cestovkou EXTREM Sport Franty Nýče na dny 1.2. až 6.2. 2004 do areálu Hinterstoder v Rakousku. Zajištěné jsme měli včetně ubytování v dřevěné roubené chalupě asi 300 let staré i permanentky na lanovky na celý týden v ceně 99,-€.

Původně nás mělo být 16, ale dva odřekli takže nás v neděli 1.2. vyráželo 14 kousků. Tomáš, Čuk a já jsme vytvořili cestovní tým v autě Tomáše značky Škoda Forman na plyn. Bukač, který nejel, nám půjčil magnetickou zahrádku na lyže a snowboard, ve Vršovicích jsme to vyskládali do auta a asi okolo 10:15 vyrazili. Nedojeli jsme však daleko. Hned těsně před výjezdem na dálnici pod Spořilovem se začalo ozývat podivné klepání. Čuk pravil "to je ňákej řemínek na střeše od hůlek, nějak se to tam vyvlíklo". Tomáš potvrdil domněnku s tím, že na stanovišti kde jsme měli scuka s ostatními to přikurtujem pořádně. Já seděl vzadu a pochyboval jsem. "Kurňa kluci to se mi nezdá, ze střechy to není". Za jízdy jsem otevřel dveře a bylo všechno jasné. Píchli jsme zadní pravé kolo. Syčelo jak proudnice při hašení požáru a ještě jak to zůstalo v kole, klepalo to v rytmu otáček. Smůla hned, ještě se pořádně nezahřál motor. Vylezli jsme na průzkum škod a Čuk z toho kola vytáhl vázací pásek i se závlačkou, která byla celou svojí délkou v gumě. Ňákej dacan z kamionu to vyhodil po opravě na silnici a my to zrovna trefili. To snad není pravda. Tomáš zůstal v klidu "máme rezervu i s novou gumou, na podzim jsem to nechal dělat", pravil a začali jsme vytahovat bagáž z auta, abychom se k ní dostali. Vytáhl ji a nějak divně se zatvářil. "Je nějaká měkká, dyk jsem jí pumpoval". Guma byla sice nová, ale opravdu nepoužitelně měkká a navíc ventilek šikmo, že sotva šla odšroubovat čepička. A tu najednou Tomáš: "no jo, ale já nemám pumpu, prostě tu není", tak co teď. Rozhodli jsme se, že někoho stopnem, naložíme kolo a na čerpačce ji dofouknem. V tom kolem projel Zbyněk s Jiřinou, zastavil a když se dozvěděl situaci, chechtákoval se jako nejlepšímu fóru. Vyhodil batoh z auta, naložili jsme mu tam rezervu a vyrazil ji dofouknout do blízkého Agipa. Vrátil se asi za třičtvrtě hoďky, páč to celý musel objet. Nasadili jsme rezervu a nějaký slaboučký sykot se začal ozývat. To by jste nevěřili, to ještě všem smůlám neměl být konec. Utíkal ventilek. No naházeli jsme zase všechno do auta, Gek po telefonu pravil, že kousek od odbočky z dálnice na Průhonice je pneuservis. Riskli jsme to, vyrazili směr pneuservis. Permanentně jsem přes přiotevřené dveře sledoval tlak v pneu :-) Samozřejmě, že tu správnou odbočku jsme netrefili, tak jsme to objeli na další odbočce a tlak nebezpečně klesal. Už se nedalo bezpečně s tím naloženým Formanem zatáčet doleva. Konečně jsme dorazili. Tam zbytek výpravy, chechtali se jak protržený. Tomáš zajel s autem do servisu a my si zatím dali kafe. Dunělo jak prase, ale jinak byl slunečný a celkem teplý den. Když se Tomáš vrátil pravil, že musel nechat vyměnit jak tu gumu na píchlém kole, tak i na druhé straně (byly to už sliky) no a rezervu nechal opravit. Takže celá tahle sranda přišla Tomáše o několik tisíc dráž než původně tento výlet měl stát. Tolik smůly pohromadě jsem opravdu dlouho neviděl in nature, a to jsme v podstatě ještě nevyjeli.

Další pokračování už bylo v pohodě. Celou smůlu jsme vybrali hned na začátku. Bylo pěkně a cesta příjemně ubíhala. Měli jsme několik hodin zpoždění, takže do Hintru jsme dorazili za tmy. Bylo nás celkem pět aut. Cesta ten den končila ještě takovým malým dobrodružstvím těsně před chalupou kde jsme měli bydlet. Muselo se k ní dojet po cestě do kopce, která byla samozřejmě zasněžená a u prahu cedule jak vrata, že řetězy jsou nutné. My však nedbali a celá kolona aut vyrazila nahoru. Gek jako vůdce tlupy první, no a už to skoro dal. Těsně před zmenšením sklonu se zastavil, kola prokluzovala pod těžkou Astřičkou. Tím pádem zastavil celou kolonu. Byla to ouzká cesta. Nedalo se nic dělat, přišly na řadu řetězy. Ale nandat je v té tmě to byl oříšek. A navíc cesta byla uježděná kluzká, takže auta pomalinku polehoučku zklouzávala dolů. Zapřít se to nedalo, leda na boku o závěje. Tři auta tedy vycouvala zpět a pokusila se to vyjet znova. Podařilo se. A my co jsme jeli vpředu jsme mezitím nasadili řetězy a dojeli je až u chalupy.

Nastalo ubytovávání. Chalupa byla o čtyřech ložnicích. Pro dva dole, dva nahoře, tři nahoře a osm nahoře. Irena s Pepou si obsadili spodní dvojku, horní dvojku obsadili Zbyněk s Jiřinou, trojku holky co jely s Poletuchou, nastávající mamča Jana, její ségra Šárka s kámoškou Lenkou. No a na osmě spal zbytek: Čuk a Gek, David, Marcel, Tomáš, Milan a já.

Od pondělí až do pátku jsme měli krásné počasí, ale foukal fén, takže se nedalo létat. Lyžovali jsme o sto šest, Tomáš trénoval snowboard, Šárka s Lenkou taky. Byla sranda, každý večer jsme si promítali v televizi co se ve dne vyfotilo a natočilo. Marcel natáčel za jízdy v šusu, občas zapoměl vypnout kameru, takže večír jsme koukali na pravidelné asi třicetiminutové screensavery :-) Je to Kolík.

Ceny tam byly přijatelné. V mezistanici lanovek stálo pivko v Medvědí boudě 2,5€, houska asi 0,7€ a jídlo okolo 3-5€. Sjezdovky upravené a dlouhé, takže když se jelo až dolů, dalo to i 40 minut plus mínus podle zastávek. Já jsem znovazačátečník, tak kluci na mě vždy počkali. Tak to bylo první dva dny. Pak jsem se nějak rozjezdil a dal jsem to už i naráz. Moc se mi to líbilo. No v pátek to vypadalo na lítání. Fén už povoloval, dokonce místní padáčkáři se vydali na lanovku. Stejně se pak zase rozfoukalo. Byly sice dva pokusy místních, ten první neúspěšný, ale o půlhoďku nebo více jeden nakonec sletěl.

Výlet se tedy vydařil až na to létání, ale lyžování jsme si užili dosyta, je to tam opravdu pěkné, a protože to je hodnoceno jako malé centrum zimních radovánek, pro našince cenou celkem přijatelné. V následující galerii fotek je to další, co už nepopisuji, jsou všeříkajíci :-)