Africký deník - 1

14.12. 2011 pondělí

Vláďa a Vláďa nás vysazují na Ruzyni. Jeden bágl padák, druhý úsporně sbaleni my dva.  V půl 12 pražského času startujeme s Turkische  Airlains směr Istanbul. Strava dobrá, vidíme celé Čechy a ve tři sedáme v Istanbulu. Dvě hoďky a startujeme směr Nairobi.

15.11. úterý

Jsou tři ráno místního času. Z polospánku nás probudí úředník pasovky požadující 50US za vstup do země. A to jsme ještě neviděli ani jednu žirafu. Už WC na letišti mě říká kde jsme. V hale  čeká krásný černoušek s papírem Fiantova. Naložíme bágli a frčíme. Řidič John nám dává první Info: Kadící ptáci zde nejsou považováni za štěstí, ale hovno na ruce značí chorobu. Z asfaltky sjíždíme na hrbolatou bahnitou cestu. Asi po kilometru jsme „doma“. Khweza bed and brekfest. Po Johnově telefonu zaskřípe mříž a afrohlava nás pouští dál. Jdeme na kutě. Ve tři ráno jsme konečně v posteli.

V devět už zase na nohou. Snídani tu maj kupodivu evropskou. Vejce na mnoho způsobů je však přebito zápachem ulice. Není divu jsme kousek od slamu.

Vyrážíme na obhlídku Nairobi. Z terasy hotelu je vidět něco jako squot, tržnice a slam dohromady. Jdeme  tam rovnou za nosem. Cestou se nám  vpletla do cesty jedna základní škola. Dáváme řeč s ředitelkou čím bychom pomohli. Chybí hlavně sportovní věci. A tak vyrážíme do města na nákup. Cestou jdeme přes slam. Je to křest ohněm. Rozbahněná ulice plná odpadků, plechové boudy s ohni. Etela se mě křečovitě drží a chce už pryč. Já si to užívám, kupuji pečenou kukuřici a testuji odolnost očkování na tyfus, zimnici a tropické šílenství. Kupujeme míče a vracíme se do školy. Asi 100 dětí nás vítá a moc děkuje. Přejí nám štěstí. Budeme ho potřebovat. Odpoledne  za námi do hotelu doráží místní Kikujec Steven alias průvodce padáčkářů po místních terénech. Doporučil nám ho nějaký lítací amík, prý je skvělý. Domlouváme si plán na následující tři dny. Zkusíme polítat a jisté je, že do Nairobi se už nevracíme. Pivo tu mají dobré, ale až po páté aby se černoši neožrali hned ráno, protože pak strašně řádí.

16.11. středa

Ráno v 7 nás vyzvedává Steven s půjšeným autem i s řidičem. To jsme nějak nepochopili, ale prý je řidič k autu zdarma. Vyrážíme do první lítací destinace, kopec Kijabe. Cesta trvá necelé dvě hoďky. Kopec vypadá dobře, ale bohužel fouká blbě. Steven rozumuje, ře se to určitě otočí. Na můj dotaz jak se k lítání dostal, hrdě odpoví, že v roce 1996 viděl u svého hliněného domu z pole startovat Australana a tak založil Paragliding Club of Kenya. Sám samozřejmě nelítá!!

Co teď? Rozhodujeme se, že ihned vyrazíme na nejlepší lítací místo na světě do Kerio Valley, v údolí Rift valley, Na cestě  strávíme dalších 6 hodin.

Večer dorážíme do hotelu Kerio valley view. Je to krása. Dali nám samostatnou chatičku a personál je úžasný. Vlastní to Belgičan.

V údolí je mlha a lítat se nedá. Dle personálu už tu týden nepřetržitě prší a fouká. No padáčkářská klasika.

17.11. čtvrtek

Ráno je v údolí zase mlha. Navíc prší, takže lítání nic. Po poradě s manažerem hotelu vyrážíme na výlet na Lake Baringo. Jezero, kde prý uvidíme hrochy i krokodýli. Za tři hoďky jsme tam jak na koni, o úrovni cest není třeba hovořit. Keňa má prý 90 000 km silnic, ale jen 9 000 je asfaltovaných.

Jezero je krásné. Celý den pršelo, ale na jezeře je azůro. Na krokodýli jsme štěstí měli, na hrochy ne. Prý jsou zalezlí pod vodou, že jsou vlny.

Uprostřed jezera které má 16 000 km čterečních je několik ostrůvků. Na jednom z nich stojí škola pro 580 dětí. 7 kilometrů od pevniny ze všech stran. Děti se tam přeplavují na loďkách, které sami pádlují. Cesta jim trvá hodinu tam a hodinu zpět. Školné 3 000 Kč základka, 42 000 střední, 120 000 vysoká, vše za rok. Zíráme.

Pak krmíme mořské orly.Všichni jsou vykulení že tady teď hodně prší. Na jezeře jsme taky sami. Turisti nikde.Na břehu jezera si domorodky grilují ryby. Pár jich kupujeme, k tomu místní chleba a najíme se. Poslední rybu dáváme místní švadleně, která vůbec nechápe.

Do keria zpět dorážíme za tmy v 8. Náš průvodce nám vypráví, že po 6 hodině turisti už nesmí cestovat. To slyšíme poprvé…

18.11. pátek

Jdeme na snídani, Jarda čuchá, že dnes by to lítání možná šlo, když se  ještě zvedne mlha. Za půl hodiny se nás už místní manager ptá, jestli jdeme lítat. Jarda je na trní… půjde to. Jsme však silně nervozní. Údolí je 50km široké, asi 300km dlouhé a všude dole jen buš. Kde přietát, toť zásadní otázka. Navíc je velmi nízká oblačnost, stoupáky z údolí vytvářejí hmurky v úrovni startu a valí se dost rychle přez hranu riftu.

Konec keců. Valíme na startovačku. Rozbalujeme padák, nandáváme čepice a brýle, běžíme a letíme… jojojojo náš první let nad africkým kontinentem. Smažíme to po hraně, kolem vodopádů, které spadají asi dvě stě metrů do údolí, podél chýší na hraně. Je to dost rozbité, ale klapanec sem, klapanec tam. Bohužel údolím se začíná valit déšť a tak po 25km hledám kam to posadit. Vyklesáváme a mě je čím dál víc jasné, že je 99% šance, že zavětvíme.

Navíc v klesáku doslova hučíme dolů. Pod námi se vine silnice a lze jen doufat že mezi jednotlivými domky a chýšemi bude místo. Najednou spatříme školní hřiště. Kolem je spousta vysokých stromů a vzduch pulsuje tak, že lze jen těžko odhadnout jak to vše skončí. Musíme se vykracovat, takže se na hřiště doslova řítíme v kyvech, poslední strom míjíme v centimetrech a naprosto ladně přistáváme.

V tu chvíli propuká šílenství. Za obrovského vřískotu se na hřiště během minuty vřítí asi 300 dětí a  učitelů. Etela se stává hrdinou dne. Plynou angličtinou popisuje co se ve vzduchu dělo a jak jsme přistáli. Zvídavé děti následně kladou otázky typu: a kolik máš dětí? A když zjistí že žádné, tak aspoň doufají, že na nich pracujeme, nadšení neutuchá teprve snad za půl hodiny můžeme zabalit. Prašnou cestou jdeme k silnici kde už čekají  dva motorkáři. Říkají že nás celou dobu sledovali a připravovali se kde přistaneme, že tam přijedou. Vyrážíme. Cca 35 kilometrů jedeme asi třištvrtě hodiny a kocháme se nádhernou přírodou. Na hotelu už nás čeká Josef, místní manager, a je nadšený že jsme tak báječně polítali. Balíme, loučíme se s celým personálem a s našim belgickým přítelem vyrážíme jeepem do Eldoreta.

Autobusák dáli se tak nazvat obrovské mraveniště lidí  a minibusů. Chytáme první do Kisuma. Netušíme že do minibusu pro patnách lidí se nás nakonec vejde třicet. Otevřeným okénkem nám neustále někdo vnucuje cd, hřebeny, boty, ponožky a další jistě velmi užitečné věci. Jedeme. Do Kisuma přijíždíme pozdě večer. Náš řidič nás dovezl do hotelu Hilton. 180 dolarů za noc pro jednoho se nám zdá opravdu hodně a tak mu říkáme vem nás do něčeho levnějšího. Za deset dolarů máme pokoj. To ještě netušíme kde. V okolí je hospoda se zamřížovaným výčepem, krámky se svíčkami nebo petrolejkami a neskutečný kravál. A tak po dvou pivech raději mizíme na pokoj. Sličné děvy v hospodě byly prostitutky a náš hotel hotel hodinový. Do rána tak posloucháme šílenou hudbu z hospody a na chodbě rachot mříží a rozbitého skla doplněný křikem prostitutek. To že nejsme úplně mrtví zachránili špunty do uší které jsme nafasovali v letadle.

19. 11. Sobota

Kisumo ráno. Chceme do Musama v Tanzánii. Dle našich map by měl z přístavu jezdit trajekt. Ptáme se recepční a dalších dvou lidí. Říkají že ne, že trajekt vyjíždí z asi 50 km vzdáleného přístavu. Sedáme tedy na bus a vyrážíme do Luandy. Čekáme velký přístav. Šok. Přijíždíme na břeh Viktoriiana jezera kde jsou jen malé rybářské lodě. Ptáme se zda jedou do Tanzánie. Všichni nás ubezpečují že ano. Jen musíme přesednout v přístavu Mbita. Čekáme trajekt, když šéf pramice zavelí nastupovat jedeme do Mbita. A tak se nás asi dvacet nacpe do malé motorové pramice a vyrážíme přes Viktoriino jezero. Cestou nás zastihne slušný liják, pokrýváme loď i nás plachtou a hledáme hrnečky na vylévání vody. Konečně Mbita. K našemu zděšení žádný přístav, ale jen rybářská osada. Začíná nám docházet že něco nesedí. Po zabydlení se v hotelu Bimoss jdeme na obhlídku. Prašnou cestu lemují desítky malých krámků. Jsme nadšeni když uvidíme jak na ohni dělají hranolky. Hledáme internet a narážíme na místní rybáře kteří naše tušení potvrzují. Jsme v prdeli. Do slova a do písmene. Tady odsud nejede vůbec nic maximálně zpět do Kisuma. A tak si dáme dvě piva na žal. Etela si nechá na památku zaplést vlasy na africký styl a smiřujeme se s tím, že další den strávíme v autobuse přejezdem na Tanzánskou hranici.