... a pak, že prý Pohoda...

(odesláno bez titulku, ale název dokumentu – pohoda.doc)

Je půlnoc ležím pod „nosem“ obřího beingu 737 na ranveji letiště v Kapském městě. Ostrý vítr  mi bere z nohou pokrývku na transportním lehátku. Kapitán letadla schází pomalu po schůdcích, podává mi ruku a stroze říká: „mistr sembera máte sice letenku, ale v tomhle stavu vás na palubu nevezmu. Riziko je vysoké. Good luck.“ Zasalutuje a odchází do kabiny. Za chvíli již moje éro roluje a připravuje start. Z lehátka jen smutně sleduji hřmot motorů a mizející letadlo. Snad příště…

Měl tam být stoupák. Jak říkal místní padáčkářský znalec: „je tam vždycky.“  Nebyl, a tak jsem se chytil do pasti. Letím přimáčknutý ke svahu, padák jako by neměl vzduch, vítr v zádech, přímo do kotlíku kopce. Zprava svah, zleva uschlé dvacetimetrové stromy, přímo jen strmé úžlabí, pět vteřin do nárazu. Otoč zpět!, bleskne poslední myšlenka, snad se vejdeš. Nikdy jsem netočil v klesáku s větrem v zádech. Teď se to povedlo, ustředil jsem klesák!

Rána, tupá bolest v zádech, nejde se nadechnout. „Jardo co je!!!“ , výkřik ve vysílačce mě přivádí k vědomí. Partička tu je ve chvíli, volá vrtulník.  „Sorry, jen jestli má průstřel hlavy“, ozve se na druhém konci.

Čekání na záchranáře nebere konce. Už je nejmíň třicet ve stínu a slunce praží jak o život. Konečně. Bolestivý překlad na lůžko a stále víra, že se objeví vrtulník. Neobjevil. Šestice silných paží zabírá a chce mne mezi neskutečnými křáky snést asi kilometr ze svahu. Každou chvíli někdo z nich padá. Už ani necítím bolest jen hrozné vedro a žízeň. „Ne nesmíš pít“, křičí na mne, když hltám alespoň pár kapiček z navlhčených rtů. Je mi jich líto, mají nohy odřené do krve, pot se z nich jen leje, ale jdou.

To co shora vypadalo jako cesta je jen kamenité úžlabí. „Takže ještě nejmíň kilometr“, říká někdo z partičky. Brumlání motoru ho přeruší. V záhybu cesty se objevuje čtyřkolka a na ní vetchý asi stoletý stařík – z pohádky.

Je to zvláštní karavana. Vede jí záchranář, který ukazuje cestu, za ním čtyřkolka s lehátkem a potom pět mužů, kterým už je hej, protože ten kilák k sanitce by byl nekonečný.

Privátní nemocnice v George. Jediné zařízení pro bílé, kde mám šanci. „Prosím zaplaťte 720 randů za přijetí“ směje se profesionálně sestřička. „Pána nyní převezeme na rentgen, stojí asi 1 500 randů (cca 5000kč), budete platit kartou nebo cash?“ pokračuje vesele.

Výsledky jsou špatné. „Budeme muset provézt MRI (vyšetření na magnetické rezonanci), prosím připravte si 6 000 randů (15 tisíc). Peněženka ani karta už nechce nic vydat. Začínáme plenit Renčinu Master card. Už píše domů sms: „mami převeď co nejvíc peněz na můj účet, podrobnosti později“.

Diagnóza je špatná, kompresní zlomenina tří obratlů. Trochu nálady dostávám, když si z lékařem osvětlujeme co vidí. „Ten obratel napůl je od narození“, říkám, „ale jak jste s tím mohl žít“, žasne neurolog. „Ten nad ním to dostal před třemi roky“ pokračuji, „takže naprosto nový mám jen ten poslední“, směji se a snažím se tak přesvědčit vlastní tělo, že se až zas tak moc nestalo. „Tak tenhle masakr ať odoperuje někdo u vás“ konstatuje skepticky lékař, podává ruku a loučí se.

Oddělení neurologické JIP je nádherné. Právě jsem sestře předal vyplněné menu na celý den. Výběr ze tří jídel, džusy, káva, čaj. Ve stropě mám zabudovanou vlastní televizi se satelitním příjmem, na dálkáč je také ovládání světel a přivolání sestry. „tak tenhle tvůj přepych mě stojí 5 000 denně“ směje se Renča.

Jak neurolog řekl, tak se i stalo. Insurience mi sděluje, že mě co nejdříve dopraví do Čech. Mezitím se u mého lůžka střídají různí lidé s různými fakturami s různými položkami.

Když tady teď tak bezmocně ležím, není mi zrovna do řeči. Hlavou mi probíhá, zda tam přeci jen není kus odštípnutýho obratle, který tlačí na míchu a při blbém pohybu se tam něco stane.... Silné proti bolestivé injekce mě nutí zavřít oči. Zpoza vědomí se přikrádá obraz včerejšího večera…

Jedeme do Slamu. Na večeři. Před pár dny jsme se seznámili s jedním místním padáčkářem. Bezva chlap.

Vjíždíme do oploceného sektoru 2x2km, kde v chatrčích 6x6m bydlí  asi 50 000 lidí. Po  100m  se tyčí do čtverce asi 50m vysoké stožáry ze kterých žhnou obrovské reflektory – pouliční osvětlení. Celé to budí dojem o něco lepšího koncentráku, protože tady mají ještě místní nálevny. Asi to zní absurdně, ale „JJ“ nám chtěl ukázat něco „zajímavého“. "Místní bos" a  jeho manželka mají na hrudi na černozeleném podkladu hvězdu s číslem. Nikdo nemá odvahu se zeptat co to znamená, ale do mozku se vtírá obrázek žluté hvězdy na prsou…

Večeříme  pod přístřeškem s jednou žárovkou. Asi dva metry od nás je  dřevěný plot, za kterým jsou ve tmě cítit oči. Desítky očí, které koukají na každé sousto a lok piva, které hltáme.

Při odjezdu nikomu z nás není do řeči. Jen náš padáčkář si pochvaloval jaká je to báječná a levná pracovní síla. Líčí nám story o krvavých bitkách v nálevně, každé ráno se tu probouzejí  o dva kámoše „chudší“.  Je už večer a do noci mimo stožárů svítí podél cesty ještě hořící sudy.  Tmavý dým dává tušit rozsekané pneumatiky a míhající se postavy jen dokreslují tu bizarní scenérii prokletého města.

Pět kilometrů dál začíná svět skleněných rezidencí a supermarketů. Plné regály zboží a asi pět znuděných bílých žen nakupujících v doprovodu černé služebné. Jakýsi černoch stojící u bankomatu se snaží vybrat ze své sociální karty. Chceme mu pomoct, má jediný problém, neumí číst…

Už tu v přepychu ležím třetí den. Najednou se rozletí dveře. Sestra a dva záchranáři mi dávají minutu na sbalení. Nastala trochu chyba a tak tu mám jen mycí potřeby, mobil, notebook a na sobě modré papírové nemocniční slipy XXXL. „You today flight“ směje se záchranář. Říkám si ještě o deku, protože v Evropě je přeci jen zima.

Po dvou hodinách divoké jízdy zastavujeme u malých domků někde v buši. Uvědomil jsem si, že mě nedali žádnou dokumentaci. Asi budu na orgány, je následná myšlenka. Ne, jen překlad do jiné sanitky. Po dalších dvou hodinách letiště. Nový překlad beru jako krácení dlouhého času.

Jsou dvě ráno. Na ranveji letiště stále stojí sanitka. V ní leží prokřehlý paraglidista, vedlo něho ospale zívá záchranářka. Obvolala už všechno. Nikde nás nechtějí.

Tři ráno. “A co hotel?“ říkám už téměř zoufale. „To nejde, vy musíte být v nemocnici“. „Ale my nemáme papíry a oni mě nikde nechtěj“ oponuji.

Kamarád naší záchranářky z Rescue car už téměř hodinu krouží Cape Townem a hledá hotel. Konečně. Ležím v recepci na vozíku, na prstu saturační čidlo, na ruce měření tlaku, na druhé lepení od infuze. „My si ho tady dneska jen odložíme a zítra ráno si ho vezmeme, protože v nemocnici nemají místo“ vysvětluje záchranář. Recepční není schopen obrany. Jistě mu hlavou běží, že zítra bude muset policii vysvětlovat, proč má na pokoji 53 mrtvolu.

Ležím tady již druhý den. Nechal jsem si zavézt internet, donášku jídla, vaření kafe a čaje. Insurience mi volala, že to předala Paříži. KLM chce lékaře a sehnat letadlo s lehátkem. Možná poletím i prezidentským speciálem.

Sorry, služebná klepe na dveře a nese 300g steak medium a láhev Cabernet Sovignon 2004.